Září 2011

Strom útěchy

25. září 2011 v 18:59 | Miri
Chlapec se s pláčem vyřítil na mýtinu a objal starý strom, který stál v jejím středu. Na první pohled nebyl ten strom obyčejný. Celý jeho kmen byl pokryt přeškrtanými jmény a na jedné silné větvy se houpala houpačka. Chlapcův pláč se mírnil a jeho ruka přejížděla po jediném nepřeškrtnutém jméně. Péťa . Takhle mu doma říkali. Nevyryl tam to jméno on. Už tam bylo, stejně jako ostatní jména. Péťa chodil ke stromu často a věděl že je tam ještě několik Péťů. Všechno to byla dětská jména: Saša, Adélka, Honzíček, Áďa, Šíma, Láďínek a další. Chlapec vstal a utřel si rukávem slzy. Vždy když se naštval, nebo se cítil ublížený běžel k tomuto stromu a vždy zde našel útěchu. Obešel kmen stromu a posadil se na houpačku, jak se houpal všechny jeho starosti jako kdyby odlétaly. Vánek sušil jeho slzy a chlapec se cítil jako znovurozený. Větěv skřípala a strom jako kdyby se ještě trochu shrbil. Kdyby jste tuto scénu pozorovali, možná by jste řekli, že se ten strom usmívá, přestože nemá ústa. Po chvíli chlapec odběhl pln odhodlání vrátit se zpátky do obyčejných denních povinostích.
Péťa vyrost a na strom skoro zapoměl. Už to bylo hodně dávno co tam byl naposledy. Už byl rozumný a nevěřil že mu ten strom pomáhal a přesto si na něho občas vzpoměl a přemýšlel, jestli by se na něho měl někdy jít podívat.
Když uběhlo dalších pár let, tak se Petr na procházce zatoulal na mýtinu, kde rostl ten strom. Ano, rostl, ale teď tam bylo prázdné místo. Petr se chvíli nevěřícně díval na mýtinu a potom se otočil a odešel. Třeba ten strom nikdy neexistoval.
 
Malá Viktorka s pláčem utíkala lesem, když v tom se zmateně otočila. Těsně vedle cesty stál podivný strom. Pořezaný, shrbený a na jedné větvy se houpala houpačka. Viktorka rozeznávala že na kůře jsou vyřezaná poškrtaná písmena, ale neuměla pořádně číst. Prohlížela si kmen, když si všimla jednoho jediného nepřeškrtnutého slova. Slovo začínalo na V. Viktorka si pomyslela že je velice zvláštní že to slovo začíná na stejné písmeno, ale nechtěla se tím více zabývat. V přítomnosti stromu se cítila velmi dobře. Přitiskla ucho ke kmeni a poslouchala. Kdyby nevěděla že je to strom, možná by i přísahala že zaslechla dýchání. Posadila si a prohlížela si strom. Co je vlastně zač? Jaké ma poslání?
 
A tak strom cestuje od dítěte k dítěti a bere na sebe jejich starosti, dokud věří že strom je živý. Když děti vyspějí a přestanou věřit. Strom odejde hledat dítě, které nikdy nepřestane věřit.

Slyšet ticho

24. září 2011 v 19:15 | Bryky |  Barevná Bryky
Probudila jsem se do dusné noci, zvedla se a začla slézat po žebříku.Palanda zavrzala.Okno v pokoji bylo otevřené, ale záclona mi překážela ve výhlédu ven. Nechtělo se mi k oknu natahovat přes postel, na které spala sestřenice. A tak jsem sáhla po klice, potichu otevřela a vyšla na chodbu. Chlad z dlaždic mi přejel po chodidlech. Přešla jsem do kuchyně, na kuchyňské lince ležela konvice. Nechtělo se mi rušit ticho zbytečným vrzáním skříňky a cinkánim skleničky a tak jsem vzala konvici se studeným čajem a napila jsem se. Venku bylo světlo, ale ne takové to denní, spíš noční, ale měsíc to nebyl. Otevřela jsem dveře od balkónu a vyšla ven, opřela jsem se o železné zábradlí a koukala po noci. Dole na dvorku ležel zapomenutý kočárek. Krásné ticho si tu hrálo se zvuky. Ano, právě zvuky dovolují vyniknout tichu. Kdyby jsme slyšeli šumění listů, není ticho, ale jen potiché zvuky připomínající nám ticho. Z houpačky seskočila kočka a zmizela za skleníkem.Lekla jsem se a tak jsem radši otevřela dvěře a zmizela v kuchyni. Vešla jsem do chodby z rozhodnutím, vrátit se do pokoje. V chodbě mě zaujalo jinačí ticho než venku, ale z pootevřených dveří vedoucích do obyváku sem doléhalo potiché tikání hodin. Vběhla jsem do poje, rychle vylezla na palandu, lehla si a poslouchala dál, ani tady nebylo ticho. U okna pochrupovala sestřenice a dole na palandě sestra šustila peřinou . Možná je vzhůru a poslouchá ticho. Až teď jsem si uvědomila jak je těžké slyšet uplné ticho bez tichých zvuků.

Remy Watsonová - Lia z kmene Hagi

24. září 2011 v 11:49 | Miri
Konečně! Slunce se pomalu začalo vzhupovat zpoza hor. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, který proudil do pokoje otevřeným oknem a načerpala jsem enrgii, která z východu slunce pramenila. Zadívala jsem se ještě jednou pyšně na rozvrh, který jsem pracně sesmolila. Sice mi nezbívá moc volného času, ale já jsem naprosto spokojená. Pracovala jsem na něm dlouho do noci a ještě ráno.
Hodinky ukazovaly že za 15 minut mi začíná první hodina. Je dobrovolná a je jen jednou za týden. Prace s hladinou Zety. Myslím že tam příjde docela dost lidí, je to velice oblíbený, užitečný a zábavný předmět. přehodiljsem si přes rameno kabelku a vydala jsem se na hodiny. Moje dvě další spoluobyvatelky pokoje ještě spaly.

Remy Watsonová - Garden school

22. září 2011 v 20:12 | Miri
K této povídce jsem se dostala díky jiné povídce, kterou jsem si přečetla na blogu jedné holky. Ne že bych na toto téma ještě nepsala, ale beru to spíše jako (nechci tím nikoho urazit) amatérské psaní. Rowlingová napsala Harryho Potera a všichni začali psát o mladých kouzelnících, kteří nastupují do Bradavic. Možná některé zklamu, když řeknu že se to nebude odvíjed na základě Harryho, ale že to bude jen příběho mladé čarodějce nastupující na čarodějnickou střední školu Garden School. Příjemné čtení. :)

Sourozenci

20. září 2011 v 22:35 | Bryky |  Barevná Bryky
-Bojíš se Bringitová ?- Malá děvčátko se podívalo na sestru stojíci na zemi.- Tak jí nech Rody , vždyť je mladší. Bany seskoč já tě chytím.- Děvčátko jménem Bany se posunula po větvy blíž ke stromu.-já se bojím!- -To všichni vidí bany.- Zamumlala Rody stojící pod stromem. -Kdybys tady teď seděla tak by ses taky bála!- -Proto sem seskočila před půl hodinou, ať se nemusim bát že nestihnu hodinu.- Bany se vyděšeně podívala na sestru.-Bany podívej se na mně kdo je starší já nebo Rody?- -Ty.- -No vidíš a kdo je hodnější já nebo Rody?- -Ty.- A komu víc uvěříš mně nebo Rody?- -Tobě.- Nejstarší ze sester se ulehčeně usmála. -Tak teda skoč a já tě chitím.- Bany se nahoře zavrtěla. -Tu nepřemluvíš Eten.- Zašklebila se Rody. -Ty my nevjěříš. Zamračila se Eten na Rody. -Tak se koukej jak ke mně sko.. UFF! Eten zavravorala a spadla na zadek s Bany v naruči. -A sem dole!- zasmála se Bany ležící na Eten.Vstala oprášila si kolena, chitla se překvapivě Rody za ruku a zamířili ke škole. -Počkéjté!- Zavolala na ně Elen která se teprve zbírala ze země. A přidala se k sestrám.

Bytosti

8. září 2011 v 15:04 | Bryky |  Barevná Bryky
Bosýma nohama se prodírala vysokou trávou přeskočila příkop a přitiskla tvář ke stromu. Cítila jak po kůře stékají kapky vody. Zadívala se na kopec porostlý lesem. Z kopce stoupala pára , po velkém dešti bylo všude vlhko a chladno.V dálce se ozvalo tiché mručení. Přikrčila se za strom, dotkla se koleny mokré trávy a vzdychla. Krajinu ozářily dva reflektory, auto projelo prostředkem aleje a zmizelo v dálce. Zvedla se a zamířila přes pole ke kopci. Vjelo do ulice a zaparkovalo u domu. Vystoupil muž středního věku. Ze zadního sedadla zvedl pracovní aktovku a balík v dárkovém papíře. Vstoupil do domu a zamířil po schodech nahoru. Zaklepal a po té vstoupil. V pokoji si na zemi hrála jeho sedmiletá dcera s panenkama. Usmál se na ní a podal jí balíček.
- Všechno nejlepší.
- Děkuji!
S rozzářenýma očima začala rozbalovat dárek. Knížka. Ozdobným písmem na ní stálo: Pohádky. Dívčiny oči zesmutněly, ale než se otec mohl zeptat co se stalo, už jí zase v očích hrály veselé plaménky.
- Koukej tati. Položila knížku na stůl a zapnula počítač. - to mám od strejdy.
Začla rychle klikat na počítači. Na obrazovce se objevil panáček. - Koukej, tohle je můj dům a tohle pokoj. Tady obývák a tady kuchyň. Umim už vařit, protože jsem vysokoškolačka víš ? Radostně zamrkala na otce a dál sledovala obrazovku. Otec se obrátil na dceru.
- A nechceš teď něco přečíst z té knížky?
- Ale tati, vdyď to jsou jen pohádky! Vyběhla z pokoje a práskla dveřmi. Otec si zklamaně sedl na postel a začel listovat v darované knize. Do pokoje vstoupila jeho manželka a sedla si k němu. Vzala mu z rukou knížku a podívala se na stránky. -Tuhle mám nejradči, zasmála se a začla potichu předčítat.
Rozběhla se potichu do kopce, lucernička v ruce se rozkmitala. když dorazila k velikému buku otevřela dvířka, přikrčila se a vešla. Uvnitř seděla dáma v šedých šatech s lucerničkou na stole a s vráskami ve tváři. Příchozí se smutně otázala.
- Proč na nás nikdo nevěří? A vrhla se dámě do klína, začla plakat. Dáma sedící v křesle párkrát pokývala hlavou. Naší době už odzvonilo, Jezinko. Teď i damě začaly po tvářích stekat slzy.

Já nepatřím k těm tisícům...

4. září 2011 v 17:03 | Bryky |  Barevná Bryky
-Dobré ráno.Do mísnosti vešla usměvavá sestřička, až teď mi došlo kde jsem, v nemocnici.
-Tady máš snídani a venku čeká návštěva, může?
-Hm... Kývla jsem na sestřičku.Sestřička zmizela ve dveřích. Chvíli se nic nedělo, ale pak Denča vstoupila. Překvapeně jsem se naní obrátila.
-Co tady děláš?
-Návštěvy zakázány? A jinak, co tě to napadlo, jsi snad cvok!
-Ne, to si nemysly, já nechtěla...
-Ses mohla rovnou podříznout, rychlejší a jistější že se neprobereš v nemocnici.
-Já se nechtěla zabít!
-Neřvi na mně, proč by jsi to jinak dělala.
-Chtěla jsem... já se nebála, já chtěla...proč mi to zakazujete, každý má právo na svůj sen!
-Tvůj sen je se zabít? Nebo co?
-Kvůli tomu že jsem holka mi nedovolíte mít svůj sen?
-Klidně ho měj, ale vysvětli mi proč si stála na tom autě!
-Měla jsem helmu a chrániče taky. A kaskadéři normálně skákají z jedoucích aut a do sněhu, nemohlo se mi nic stát.
-Ne? Tak mi vysvětli co dělaš tady.
-Omdlela jsem.
-No a mohla ses zabít!
-Já nepatřím k těm tisícům co se chtěli zabít, já chci být kaskadérkou.

Fungování Blogu

3. září 2011 v 18:42 | Miri a Bryky |  Sklenice snů
Tenhle Blog jsme založily, abychom jsme sem psaly povídky a příběhy. A jelikož to tu celé vlastníme. (My tři, já, ty a blog) Tak máme právo si tu dělat nějaká pravidla. Samozřejmně Vás nechceme nijak omezovat, ale chceme, aby váš pobyt zde byl co nejpříjemnější všem,(i mně tobě a blogu) Takže tady ty pravidla jsou:

1) Žádné reklamy !!!!!!

2) Navštevujte nás jen v návštevních hodinách. Návštěvní hodiny: 00:00 - 12:00
12:10 - 24:00

3) Pište prosím svůj názor, ne jen pochvalu ke které vás nutí vaše slušné vychování.

4) Sprostá ani vulgární slova NEBEREME !!! (Ani ****** ani NIC)

5) Nikdo nemá právo diskutovat o těchto zákonech. (Jen já, ty a blog) :)

II. Äl Kesrpap

3. září 2011 v 18:42 | Bryky |  Sklenice snů
Äl sundal z police truhlu, sedl si do houpacího křesla a pomalu otevřel víko.Tolik let čekal a právě dnes se chystá vyletět. Z truhly vyndal leteckou čepičku a nandal si ji, ano byla mu trochu malá ale vždyť si jí koupil před pěti leti na trhu. Pak vyňal z truhly řemínek. Natáhl si ho na ruku a utáhl. Na ruce se mu rozeznělo spoustu rolniček, které chce použít pro případ že by v letu hrozila srážka.Už jen vytáhl brašnu přes rameno ujistil se, že má vevnitř čtyřy sklenice a vyrazil. Ješte na chodníku si dovazoval šálu a zamířil k nástupišti.
-Dobrýden, průkaz snáře prosím
-tady
-á nováček, tak to přeju štastný let, pokračujte tudy prosím
-nashledanou
hlesl Äl a rozeběhl se k náměstíčku.Všude se do výše tyčily žebříky, schody a výtahy. Tak na tohle čekal několik let, vždycky viděl jen k vrátnici a teď je konečne tady na nástupišti SD (Snářské Dráhy). Rozhlédl se a zamířil ke krámku s vyvěsnou tabulí. Na tabuli bylo vyobrazeno chmíří z šedého stromu. Jako na dalších několika krámcích.Vstoupil do krámku plného polic a na policích bylo plno velkých váz a ve velkých vázách plno šedého chmíří. Abyste rozuměli, Äl mněl sice kolem domku spoustu šedých stromů, ale jen na mélokterém vyrostlo poupátko a pokud se na něm dokonce oběvilo malé bílé chmíříčko do zítřka se válelo smutně pod stromem. Aby vám na stromě vyrostlo tak velké chmíříčko aby vás uneslo až na zem, museli byste tomu poupátku dát neobvyklou péči a tak velkou péči nedokázali vynaložit nějací mistři do konce života a museli spoléhat na chmíří z těchto stánků kterých bylo na nástupištích tolik, že jste si klidně mohli vybrat to nejhezčí.
-Tak jáké jste si vybral
-já? Ulekl se tázaný Äl a zmateně začel pobíhat mezi policemi. Po chvíli se uklidnil a vybral si to nejhustější chmíříčko.
-Tohle prosím.
Äl přímo vyletěl z obchůdku radostně si poskočil a zamával šedým chmířím, třikrát větším než on a zamířil k plošině. Zařadil se do fronty a čekal.Snáři se přd ním posouvali, stoupali do schodu povídali si a hlavně tam nestali jako Äl, který vypadal jak kdyby stál frontu na jistu smrt, ale přitom mu z očí svítila taková touha se odlepit od plošini že sám nevěděl co ho posouvalo stále dopředu. Postava před ním se posunula ke kraji plošiny, chytla se pevněji svého šedého chmíří. Rozhoupala se na špičkách a hop, další se rozhoupal a hop ten další se ani nerozhoupal a rovnou hop. Jeden přišel druhý skočil a ten třetí už odlétal, jen Äl tam stál na velké plošině a koukal nahoru. Na noční tmavé obloze se třpytíly hvězdy a Äl se odhodlaně začel pohupovat našpičkách, houpal se a houpal až se poněm ostatní začali udivěně ohližet. Ale Äl tam stál a houpal se na špičkách až najednou ucítil že ho někdo vzál kolem pasu zvedl a pustil.Äl zpanikařil křečovitě se chytl svého šedého chmíří a čekal. Cíti že se pohupuje jak v kolibce a tak otevřel oči a spatři jak se na něho usmívá z plošíni postava s obličejem plným vrásek, ale tak veselým, že se Äl musel naoplátku usmát a pocítil že ho s rychlostí bere nějaký proud neznámo kam, ale Äl věděl kde chce přistát a tak se nemusí obávat že by přistál jinde.

Mlžné jezero

3. září 2011 v 18:21 | Miri
Ležím na kraji mlžného jezera a pozoruji jak se z mlhy tvoří různá stvoření a obrazce. Trvalo mi dlouho se naučit pozorovat z takové blízkosti mlžné jezero. Když jsem ho poprvé zahlédla, hned jsem věděla, že když nebudu moc smočit ruku v mlžném jezeře, nebudu moc žít. Jen my stromové víly dokážeme pohlédnout na mlžné jezero a odolat pokušení se k němu rozeběhnout a skočit do něho. Každý den jsem přicházela k mlžnému jezeru a každý den jsem se k němu přibližovala. Po roce jsem konečně mohla stanout na jeho okraji a nebát se o svůj život. I teď po tolika letech přes tu těžce vybudovanou hradbu cítím touhu skočit do jezera, ale to nesmím udělat. Nesmím, jinak bych se utopila v té nadměrně husté mlze.
Mezi obrazy se vynořil mlžný medvěd a pomalými kroky se ke mně přibližoval. Pocítila jsem obrovský strach. Jde ke mně moc blízko. Nebojím se že by mi něco udělal. Bojím se že neodolám té zvyšující se touze a dotknu se ho. Ještě se nemůžu dotknout té husté mlhy. Ještě nejsem dost silná.
Bude trvat mnoho let, než konečně smočím nohy a ruce v té mlžné vodě. A budu už stařenkou ve svém dlouhém vílým životě, než budu moci pustit mlhu k svému srdci. Odměna za mou trpělivost bude veliká. Budu se moci připojit k mlžnému království. Abych mohla svůj sen uskutečnit, musím být na něj pomalá. Kdo rychle vzplane, ten rychle shoří. Jestli chci poznat pravé štěstí, musím se k němu dostávat postupně. A když se ke štěstí dostaneš rychle, stejně ho pak musíš celý život prozkoumávat a teprve na konci ho pochopíš.
Medvěd se konečně zastavil a prohlížel si mně svými mlžnýma očima. Cítila jsem štěstí jen při tom uvědomnění že on o mně ví. Jak bude velké štěstí až se ho budu moci dotýkat a dokonale ho chápat? Až mi bude moci odpovídat na moje otázky, které mu pokládám bez odezvy?