Říjen 2011

Tanec deště

30. října 2011 v 18:20 | Miri
Vytrvale ťuká ti na okno, nezvaný návštěvník
buší ti na dveře, tvůj další nájemník.
Najmout tvé srdce chce a v něm jenom žít,
roztančit šaty tvé a přítelem být.

Tanec deště mezi stromy uchvátit tě chce,
lovit květy mezi vlasy, už si pro ně jde.

Když uslyšíš kapky deště na zápraží tvém,
zavři oči, srdce dej jim a šaty si vem.
Využij tu chvíli, kdy svět může být krásný
a výmluvy nechci slyšet od tebe už žádný.

Tanec deště mezi domy láká tebe ven,
nebraň se a vem si to co patří tobě jen.

Žádný řeči o tom, že život je jen hořký,
nevěříš-li na zázraky je to s tebou těžký.
Dej tam trochu dětský touhy a tu radost co ti zbyla,
roztancuj se po ulicíh jako naše městská víla.

Tanec deště mezi lidmi slyší tvoje srdce,
nebraň se té děsné touze roztancuj se lehce.

Tvoje nohy podupávaj ten životní rytmus,
já nevěřím na neštěstí nedělej tu funus.
Záleží to jen na tobě a na nikom jiném,
tak roztancuj se tancem deště, ve svítání bílém.

Tanec deště mezi námi šeptá píseň známou,
až to skončí nebul zase, jinak ti zas srdce zlámou.

Život je fajn, když si ho osladíš,
život je blbec, když si ho osolíš.
Je to jen na tobě, jestli se přidáš ke mně,
jestli přidáš se k tanci co tancuje země.

Tanec deště mezi všemi chce vrátit nám radost,
dožij tenhle divnej život a zapomeň na zlost.

Jak vypadá podzim ?

30. října 2011 v 18:16 | Bryky |  Barevná Bryky
Je středa.Ještě pět dní a půjdu do školy. Září už skončilo před několika dny a já zatím nebyla ve škole. Včera jsem se vrátila z venkova. O prázdninách jsem musela do nemocnice kvůli plícím, když mě pustily, doktor řekl,. že bude nejlepší když zůstanu na venkově dokuď se neuzdravim. Prázdniny už dávno skončily a na venkově začal podzim. Bylo teplo a slunce z posledních sil hřálo. Pouštěli jsme draky, sbíraly kaštany, stromy se zbarvily do podzimních barev a já byla šťastná. Šťastná z toho, že se uzdravuju, štastná z toho, že nikdo po mně nic nechce a já si můžu dělat co chci.Ale na jedno jsem se těšila,do školy, chyběli mi kamarádi a to co ke škole patří i když to byly ukoly a testy.Těšila jsem se a hodně. Včera jsem se vrátila a pochopila proč doktor říkal že mám zůstat na venkově dokud se neuzdravim. Tady bych se dlouho uzdravovala. Už tu byl taky podzim, ale neznala jsem ho. Teď sedím za oknem a koukám ven, tam někde jsou moji spolužáci a jdou ze školy. Od rána jsem ješte neviděla slunce a nad městem se převaluje mlha. Šedá, někde bílá, jinde zase šedší než předtím a pod tou mlhou jsou střechy. Střechy a každá střecha má komín a z každého komínu výchází dým. Možná to nad domama mlha ani není, třeba to je jen dým z komínů. Zahrada pod oknenem je taky jiná než na venkově. Místo barevných listů jsou to jen holé větve a pod stromy se válí hnědé listí, jako by barvy ani neexistovaly. Začalo krápat,na parapet začly padat kapky, když jsem se koukla na ulici začly se tam tvořit kaluže. Přes ulici přebíhá paní, vyhýbá se kalužím a přetahuje se o deštník s větrem. Otevřela si branku u protejšího domu dobíhá ke dveřím. Odemyká je,naposled se ohlédne do ulice a zmizí v domě. Pamatuji si její tvář, vyzařoval z ní smutek a nechuť k podzimu. Proč?Podzim je krásný jen se musíte na něj jít kouknou z jiné strany. Vždyť i vy jste z jedné strany oškliví a z druhé hezcí. Jako já, ta paní,podzim nebo i škola.

Chlapec v dešti

30. října 2011 v 18:06 | Miri
Omlouvám se za chyby, ale jsem naprosto bez síly na opravování. Kdyby jste našli nějakou závažnou chybu, piště do komentářů.

Seděla jsem u okna a byla jsem ponořená do děje knihy, byla bych přísahala že mě nemůže od děje nic vyrušit, ale to by byla chyba. Ve chvíli kdy jsem zaslechla dopadnout první kapku deště jsem sebou trhla a marně jsem se snažila znovu zaostřit na písmenka běhající po stránce knihy. Ruce se mi chvěly a já cítila jak je moje tělo napjaté. Zavřela jsem knihu a zoufale jsem se snažila nepodívat ven z okna. Zavřela jsem oči a zchladila horkou tvář nepřirozeně studenýma rukama. Nakonec jsem neodolala a po očku jsem se zadívala ven z okna. Nikdo tam nebyl, překvapilo mě to, i když vím že tam nikdy nikdo nebyl. Připadala jsem si směšná. Pořád se bojím a přitom ničeho. Trochu jsem se zachvěla. Opravdu ničeho?
Jak dlouho to trvá? Kdy to vlastně začalo? Ještě jednou jsem se podívala z okna. Tentokrát beze strachu. Věděla jsem že tam nikdo nebude stát. Nikdy tam nikdo nestál. Klepaly se mi nohy, já se na ně postavila a pomalu jsem se vydala ke dveřím. Tentokrát mě nehnala jen touha po dešti, ale i zvědavost. Nevymýšlela jsem si to celé ty roky? Vyšla jsem z domu a nastavila jsem svou tvář dešti. Byl tak uklidňující. Očišťoval a svým občasným štípnutím zaháněl věechny starosti. Snažila jsem se tomu moc nepodlehnout, ale moje tělo déšť milovalo a jeho doteky v něm vzbuzovaly touhu po svobodě, nesvázanou všemi předpisy a pravidli, kterými žila duše. Je špatné poslouchat tělo a ne duši a rozum. Jenže já se nemohla ubránit tomuto osvěžujícímu a očisťujícímu tanci kapek.



Cizí Zima 1/2

21. října 2011 v 21:42 | Miri
Queen seděla na vysokém komínu a vystavovala svou tvář bledému sluníčku. Studený vítr jí štípal do tváří, ale zima jí nebyla. Svůj kabát už dávno odložila jen v tílku tam seděla a pohupovala nohama. Jen težko šlo poznat na co myslí. Na tváři se jí střídaly různé úsměvy. Její pleť byla mrtvolně našedlá a velmi světlé blonďaté, skoro bílé, řídké vlasy se doplňovaly s momentálně pevně sevřenýma vodovýma modrýma očima. Díky tomu že se často vystavovala na tomto komíně sluníčku byla tmavší něž zbytek jejího lidu.
Už od malička jí sem nahoru bral její bratru. Dívka se jemně při té vzpomínce zachvěla. Jak už je to dlouho co odešel? Žije ještě? Jemně se jí zachvěly řasy a ona pootevřela oči. Věřil tomu že Zima už není tak silná jako dříve a chtěl překonat hranice, ale Queen už přestala věřit že k nim vůbec došel.
Jak dlouho má Zima naší zemi v moci? Pomyslela si. Ona sama slýchala už jenom legendy.:
Kdysy dávno, když se ještě střídalo roční období příšla taková zima, že lidé už se bály že jaro nepříjde.A opravdu, nepřišlo...V ten věk byly zvyklí na teplé zimy a tato vyjímka si vyžádala mnoho obětí. Byla to jiná zimi, cizí zima, bylo to paní Zima. Viděla jak je naše zima slabá a tak se přemístila z polárních oblastí k nám a zaujmula svoje místo. Místo nekonečného mrazu. Rozprostřela se po celé zemi a ohraničila jí ledovými hranicemi. Časem si pomocí zimních válnic nahnala lidi do jedné velké osady uprostřed svého území. Všechna technika lidí sehnala. Jejich moudré vynálezy byly k ničemu. Jediné co lidé potřebovali bylo jídlo a teplo. Marně vzdorovali a mráz a led se rok od roka zhoršoval, vzduch byl mrazivější a válnice urputnější.
Lidstvo se rozdělilo na dvě skupiny, jedna se smiřovala se Zimou a snažila se si udělat život aspoň trochu pohodlný. Druhá skupina lidí věřila že Zima slábne, ale snaží se, aby jsme si mysleli opak.
Mezi tu druhou skupinu patřil můj bratr a já. Jen se bojím že vyrazil moc brzy a že zima je ještě moc silná a dokáže si uhlídat hranice. Sedávám na komínu a vidím, jak z dalekých kopců ustupuje mlha a shromažďuje se nad naší osadou. Myslím si že chce všechny zabít a až se jí nebude nikdo stavět na odpor, bude moci sílit a roztahovat se. Jediný způsob jak jí dostat je vyčkat na ten správný okamžik a prorazit si cestu ven. Ale co když to špatně odhadnu?

Šedý svět

12. října 2011 v 22:31 | Miri
Když chci něco nakreslit, jako první sáhnu po tušce. Nenapadlo by mně začínat ani s ničím jiným. Nejhorší část tvoření se nachází tam, kde jsem s kresbou spokojená a přemýšlím čím to vybarvit. Nejvíce mých výtvorů skončí tak, že se rozhodnu ho nechat tak jak je, protože ze zkušenosti vím, že já to s barvami neumím. Ta druhá největší část je zvýrazněná uhlem a tím to končí, pak už je na řadě jen malá skupinka, kterou vybarvím. Někdy, když si svoje výtvory prohlížím, přemýšlím jak by vypadal svět bez barev. Je to hrozná představa.
Když jsem byla malá a chtěla jsem vytvořit nějaký obrázek, ani mně nenapadlo sáhnout po tušce. PaStElKy. Ano, v přítomnosti moje můra, v minulosti můj živel. Bylo mi docela jedno, jestli ta princezna má jednu ruku dvakrát tak delší než druhou. Úžasné barvy a šaty. Nejlépe, když ty šaty měli všechny barvy, které jsem měla po ruce. Šaty, šaty a šaty a k tomu pastelky. Proč si dělat svět šedý, když je hezčí barevný. Lepší je ho dělat ještě barevnější, protože pak je prostě více barevný :). Děti si sedí vedle hromady pastelek a vzdychají jak má ten paňáček křivou hlavu a neuvědomují si, že to ony zachycují svět nejlépe.Přehnaně Barevně. Nevadí, když je celý obrázek jednou barvičkou. Hlavní je, aby byl barevný. Jistě, šedá je taky barva, ale všichni doufám víte jak to myslím. Svět je plný Veselých barev. A obrázky můžou být ještě veselejší.
Nechci vám říkat jak máte krelit, nebo něco takového. Je mi úplně jedno, jestli máte rádi pastelky nebo ne. Chci vám říct jedno. Svět je barevnej lidi. Proč? To už je na vás. Já mám svou odpověď, vy možná budete mít jinou. Ale nezapomínejte na ten fakt, že svět je barevnej.
V poslední době se zase vracím ke kreslení šatů a vybarvování pastelkami. Jsou to všechno čmáranice, ale mně se líbí. Pastelek máme doma dost tak proč je nevyužít :).