Listopad 2011

Spálený sen

30. listopadu 2011 v 14:08 | Miri
Sloup dýmu stoupal vysoko nad vesnici. Díval jsem se té ženě do oči, ale neviděl jsem v nich žádný strach. Pokud se nebojí upálení, tak je dost pravděpodobné, že je v ní opravdu ďábel. Tu myšlenku jsem zavrhl. Vždyť ji znám, je to moje sousedka, která zachránila mé matce život. Není její vina, že podruhé se jí to nepodařilo, že byla u toho když moje nejbližší osoba naposled vydechla. Snažila se jí opravdu pomoct a tihle lidi se jí odplatili tím že, jí upálili. Ne, v ní ďábel není, on je v těch lidech a prolézá jim jejich mozky a duši. Dívala se na mě a já věděl, že jí nemůžu pomoci.
Olejem nasáklé dřevo vzplálo a oheň se rychle sápal po jejích nohách. Sukně vzplála a plamení jí začal dychtivě opékat holou kůži. Ženy odvracely své oči a děti plakaly. Zračil se jí v očích smutek a její tvář se zkřivila. Snažila se odolávat té bolesti, snažila se myslet na jediné. Na smrt. Na osvobození. Dým stoupal a s ním se k nebi vznášel i další spálený sen. Co si přála tahle žena? Chtěla pomáhat celý život těmhle lidem? Byl to její sen? Trpce jsem se usmál a ona mi úsměv oplatila. Byl stejně trpký. Nejspíš uhodla na co myslím a nebo se její úsměv zdál trpký jen pod tím návalem bolesti.
Vždycky jsem chtěl být učitelem, chtěl jsem se podílet na výuce dětí, na jejich vzdělanosti, ale moje přání shořelo stejně, jako přání této ženy. Jsem levák a ve škole do které jsem chodil několik kilometrů a matka tvrdě pracovala aby měla na zaplacení docházky, mě považovali za nemotorného venkovana. Kdyby se zjistilo, že jsem levák, upálili by mě.
Ještě než údajnou čarodějku pohltil oheň, odtrhla ode mne oči a zadívala se do nebes. Něco zašeptala a já přesně věděl co to je.: "Odpusť jim Bože." Překvapením jsem pootevřel pusu. Jak může žádat odpuštění pro někoho, kdo udělal něco tak strašného?
Zhnuseně jsem se otočil a vykročil k domovu, kde na posteli ještě ležela moje matka. První upálení, pak teprve pohřeb, jaký to má význam? Chytl jsem jí za ruku a uvědomil jsem si, že by chtěla to samé. Chtěla by, abych vesničanům odpustil. Chtěl jsem matce zkřížit ruce na prsou, ale v druhé ruce něco držela. Bible? Hořce jsem se pousmál. Kde jsi Bože teď? Chtěl jsem tu knihu hodit do krbu, ale pak jsem si vzpoměl na poslední slova Ježíše na kříži. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí." Rozbrečel jsem se jak malej kluk, proč musí být všechno tak složitý?

Vzpomínka na zlaté listy

28. listopadu 2011 v 18:34 | Miri
Tak, jsem ráda, že se tahle básnička dostala sem, prošla jsem si mnohými útrapami a v konečném finále jsem jí ztratila, no nic. Kvůli fotkám jsem lehce nastydla a rozlámaná. Mějte k nim trochu shovívavost, je to moje první focení krajiny a nebýt mamky tak je nedokážu ani zmenšit.
Přeji hezké čtení :)


Vzpomeň na slunce

27. listopadu 2011 v 15:11 | Miri
Když už nevidíš na cestu,
když už neznáš svou nevěstu.
Zavři oči a vzpomeň si na šťastné chvíle,
na zázraky... stvoření tvojí píle.

Když déšť do oken ti bije,
on tvé hříchy smyje.

Vzpomeň si na slunce,
(z kytek upletené věnce),
na smích z tvých úst znějící.
Zapomeň na díru v tvém srdci zející.

Když přitáhneš k sobě svůj úsměv,
(fantazie výkvět).
Vždy můžeš se vevnitř vrátit zpátky,
postavit přes propasti lávky.

I když si myslíš, že to nejde
a myšlenka na štěstí z tvé mysli sejde,
jen zkus se změnit v duši své,
až já políbím čelo tvé.

Zkus být trochu lepší...

Když déšť do oken ti bije,
on tvé hříchy smyje.

Motýlí princezna

27. listopadu 2011 v 14:21 | Miri
Vylovila jsem z kabelky permanentku a usmála jsem se na paní ve vrátnici. "Jen běž Lï, tvoje oblíbená 13 je volná."
"Díky Paty." Ještě jednou jsem se usmála a zamířila k hracím kabinkám. U třináctky jsem se zastavila a na chvilku jsem si zanadávala. Jsem na tom vážně závislá. Vstoupila jsem do kabinky s velkým přístrojem a nadechla se mrazivého, smradlavého vzduchu. Sedla jsem si do přístroje a cítila jsem jak trochu tuhnu. Místnost je napuštěná plynem, který zpomaluje životní funkce. Je to důležité, protože ve Hře čas plyne rychleji a když je moje tělo otupené, není tolik propojeno s mým herním tělem a tak se namísto toho, aby se vyčerpávalo nabíjí. Sednu si do přístroje a automaticky se obepínám pásy a čidly. Nohy mě bolí, přesto že z mého bytu to do Paláce her trvá sotva deset minut. Moje tělo je slabé.
Nabídku budíku rovnou odmítnu, už jsem se naučila porovnávat herní a reálný čas. Přístroj pracoval potichu. Nasadila jsem si specální helmu a zavřela oči. Pocítila jsem jemný tlak ve spáncích a potom už klid.

Aby oblaka bílá letěla

18. listopadu 2011 v 20:05 | Miri
Zvednout hlavu do mraků,
slzu setřít z tváře.
Můj svět je celý z náznaků
a proč je to tak? ptá se.

Ptáci lítaj sem a tam
a melodie zní tu.
A já tu sedím zbitý sám
bez jakýhokoliv štítu.

Chtěl bych, aby nebe bylo zase modrý,
aby oblaka bílá letěla.
A všechno bylo zase dobrý
a ty tady se mnou seděla.

Tak dlouho jsem neviděl tvoji tvář,
která byla mým světlem,
tvé vlasy, tvoje zář.
Tys byla mým jediným světem.

Teď už nemám nic,
všechno do posledního jsi mi zníčila,
když pohladil jsem tvoji líc,
všechno ve mně si spálila.

Teď tady sedím a koukám do nebe,
mraky už dávno nejsou tak bílý,
to proto, žes myslela jenom na sebe
a nepočkala na mě chvíli.

Ty ode mne jsi utekla,
protože tvůj žár už neměl co spálit.
Místo abys v mém světě přede mnou poklekla,
já hlupák se nechal tebou šálit.

Nikdy jsem se k nikomu neotočil,
až jednou tobě.
Tvůj smích mě zneužil,
svůj zníčený svět, už nechám navždycky v sobě.

Cizí Zima

14. listopadu 2011 v 19:23 | Miri

Rubikova kostka aneb Je nemožné abych prohrál

13. listopadu 2011 v 22:34 | Miri |  Chlapeček Zbyteček
Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález.
Albert Einstein

S úsměvem jsem pozorovala jak se kamarádka s utrápeným výrazem ve tváři snaží složit Rubikovu kostku. "Jéj, to nejde!" Zasmála jsem se. "Jasně, nejde to. Před pěti minutama jsem to vůbec nesložila." Smutně se na mě podívala. "Ty se tak máš, všechno ti jde, seš chtytrá..." Ztuhla jsem, tohle jsem nesnášela. Trochu ostře jsem odpověděla. "Ne, o to nejde, když skládáš Rubikovku, nejde o to co umíš, jde o to pochopit návod, nebo najít někoho kdo to umí dobře vysvětlit. Myslím, že existuje opravdu málo lidí, co ten postup vymysleli sami." Nevypadalo, že by jí to utěšilo. "No jo, ale ty se dokážeš na všechno dívat tak bezstarostně a všechno ti vychází." Málem jsem si rvala vlasy z hlavy. Za tohle bych jí nejradši uškrtila. Celý život se snažím lidem předávat dobrou náladu a zasazovat naději tam, kde na první pohled není a vždycky to fungovalo. Vždycky, až do teď. Tahle osoba, která mi toho mnoho dala podivným způsobem přeměňuje moje dary na něco bezceného. Někdy mám pocit, že spíš škodím, než abych pomáhala. Beru tohle jako boj a jestli je něco nemožné, tak je to moje prohra. Nepřipustím, abych se zlomila. Nepřipustím, aby moje kamarádka byla na tomhle ošklivém dně. musím jí dotáhnout na hladinu, aby pocítila, jaký to je se nadechnout a vstoupit na pevnou souš. Vím že mnoho lidí nesouhlasí s tím, že je něco nemožného, ale já věřím v to, že je nemožné prohrát, když jste na straně, která je jasně v přesile, které bojuje za dobro a věříte ve výhru. Já na té straně jsem. Možná mi říkejte optimisto, protože ač se to nezdá, lidé tenhle předem vyhraný boj vzdávají pod vlivem špatných nálad a to má za výsledek prohru. Já ale věřím v to, že když budu dál věřit, věta nemožné je prohrát, se stane pravdivá. Tohle mi vždycky fungovalo a doufám že mi to fungovat bude i nadále. Prosím lidi, na odvaze není nic špatného a já ji často postrádám, ale snažím se ji v sobě hledat jako poklad, který má každý v sobě. Nikdo se nesmí bát vynaložit trochu úsilí při kopání a hledání toho pokladu. Ale čím víc se budeme snaži a čím to bude těžší, tím ten poklad bude větší. Nevím jak to vnímáte vy, ale já mluvím ze své zkušenosti a ze zkušenosti mnoha dalších. Nebojte se alespoň jednou říct. Je nemožné, abych prohrál.

Cizí Zima 2/2

13. listopadu 2011 v 20:45 | Miri
Ještě chvilku, říkala si Queen v duchu. Věděla že už jí dole určitě hledají. Přimhouřila oči a zadívala se na obzor, jednoho dne odsud odejde, byla si tím jistá. Vzdychla si a začala se oblékat do kabátu. Ještě než zmizela v poklopu na věži zadívala se ještě jednou na obzor a ztuhla. Zdá se jí to jenom? Ne, to není možné, musí se jí to jen zdát. Zamrkala a znovu upřela bledě-modré oči k blížící se tečce na nebi. Ano, je to pravda, vrací se! Zvedla jsem své ruce nad hlavu a zuřivě s nimi zamávala. Vrtulník se přiblížil a z jeho spodku vypadl provazový žebřík. Hodně se změnil, ale ano, byl to on. Když seskočil na střechu komínu vrhla se do jeho obětí. Zasmál se odtáhl ji pod poklop, aby mohl vrtulník přistát. Slezli po žebříku dolů a tam se znovu obajali. "Sestřičko, tak jsem se vrátil." "Ano..." Nebyla schopna nic víc ze sebe vypravit.

Mořská hlubina

13. listopadu 2011 v 20:24 | Miri
Tam v podmořské hlubině
na dně leží vrak.
Tam dozní zpěv velrybí jedině,
tam nedolehne černý světa mrak.

V tom korábu rozpadlém,
mořská panna žije.
V tom proudu povadlém,
z poháru smutku pije.

Pije zlobu, zlobu moře
a samotu jeho plání.
Vypije si svoje hoře,
jen ona je zde dole paní.

Nač je mi panovat hejnu ryb,
když stejně žádná duši nemá.
Radši budu z čiše smrti pít
a zamlknu jako mořská pěna.

Bez času

13. listopadu 2011 v 12:42 | Bryky |  Barevná Bryky
Sedím a pozoruji lidi kolem sebe. Všechny už znám a přesto jsem s nějákými ještě nepromluvila. Hudba zní z reproduktoru pomalá a nudná. Velké vozidlo sebou po silnici drncá, zatočili jsme k benzíně. Všichni kolem se začínají probouzet k životu. Shíbnu se a hledám pod sedačkou sandáli. Autobus zastavil, párkrát ještě zavzdychal a pak se otevřeli dveře. Lidé se začali trousit z autobusu, všichni mířili k záchodkům. Už se tu vytvořila dlouhá fronta. Lidé začli roztávat, začli si pomalu povídat, někteří lidé dokonce doprovázeli svůj hovor grimasy a pár ztlumených výkřiků z fronty taky vyšlo.Téma tohoto hovoru se už několikátý den opakuje. Někteří si stěžují na řidiče, jiní probíraji včerejší mrzutou náladu, další probírají bolesti nohou. Konečně na řadě! Došla jsem do kabinky a rozhlédla jsem se. Naprasklý záchod vedle stojánek na toaleťák (nikoho nepekvapí že bez toaleťáku). Vytáhla jsem papírové kapesníčky z kapsy a dřepla si na záchod. Sednout si na prkénko bylo zcela nemožné. Protože počůrané a používane tolik, že bych to v tuhle dobu mohla nazvat spíše stoupátkem. Když jsem si umývala ruce, vystrčila nějaká paní z kabinky hlavu a poprosila mne o kapesníčky. Podala jsem jí celý balíčeka vyšla před benzínu. Přes sklo do benzíny jsem viděla, jak lidé víří mezi regálami. Kolem stojanů s benzínem se proháněl vítr a pohrával si se sáčkem od sušenek. Na trojku zaparkovalo starší auto. Vystoupila z něho rodina se třemi dětmi. Zatím co tatínek tankoval, maminka s nejmenší holčičkou se pustila k záchodům. Dvě zbylé děti okouzleně přiběhly ke dveřím benzíny. Se zařícíma očima sledovalo regály plné sladkostí. Chlapeček nadšeně přitáhl maminku za ruku, ale ta jen smutně zakroutila hlavou a vrátila se k autu. Tatínek nastartoval, děti naskočily a auto se se řvaním motoru vydalo na dálnici. Až teď jsem si všimla, že mezi regály to už zní prázdnotou. Rozběhla jsem se k autobusu. Autobus naštestí zatím stál na stejném místě lidi už seděli uvnitř, ale řidič kouřil před autobusem. "Mohla ses ještě zdržet, aspoň bych si zakouřil." Típl cigaretu o autobus a nastoupil za mnou. Sedla jsem si, strčila sandály pod sedadlo a sedla si na spácak na sedačce. Vedle mne seděla slečna, teda už mladá maminka, tak ve třetím měsíci a listovala v časopise. "Hele, nemohla by ses zmenšit." houkl na mně kluk za mnou. "Pouštejí film." Poslušně jsem sesedla ze spacáku a strčila jsem ho do uličky. Obrazovka vepředu se rozsvítila a film se spustil. Dnešní slunce dotěrně pražilo na sklo. Ivona, tak se jmenovala maminka vedle mne zatáhla závěs a dál sledovala film. Horko v autobuse mne ukolíbalo ke spánku. "Vstávej!" Ivona mi zatřásla ramenem. "Benzína." "Vžyď jsme byly před...." Koukla jsem se na hodinky. Půl páté. " Aha, tak před dvěma hodinama." Začla jsem pod sedačkou hledat sandále. Teď se bude opakovat to co před dvěma hodinama, čtyřma hodinama,sedmi hodinama. Vyjít, fronta na záchod, nastoupit a jet. "Pozor!" kluk sedící přes uličku mi koukal pod nohu.Koukla jsem se taky. V uličce spal kluk co na mně předtím hulákal kvůli filmu a kdyby na mně ten naproti nezařval asi bych mu stoupla na hlavu. Nakonec jsem se dostala ke dvěřím aniž bych zašlápla spícího kluka. Zato Ivona na něj šlápla třikrát, přesto že už byl vzhůru a snažil se vyhnout Ivoniným sandálkům. Jediné co bylo na téhle benzíně stejné, byly plné odpadkové koše. Záchodky tu měli čísté a s toaleťákem a taky "Placenéé!"Ozvalo se od slečen co přišliy od záchodů. Většina cestujících mužského rodu zmizelo za náklaďákem a nám, dámám, co se nezařadily do fronty se rozeběhly cestičkou mezi poli k nejblížším, ale velice vzdáleným keřům. Jsem si jistá že nejsme jediné kdo tyto keře používal, ale kdybych já potřebovala na velkou asi bych teda radši zaplatila. "Aaaááá fůj, já do toho málem šlápla. " "Hehe, tak se nechlub, jinak tě řidič nevezme do autobusu." Všichni jsme se zase rozběhli k autobusu s názorem že radši odjedem než abysme riskovali že něco objevíme, i za autobusem, nebo kdekoli jinde. V autobuse jsem se dala s Ivonou do řeči o tom, co jí čeká až se jí narodí miminko. I když já v tomhle věku jsem tomu moc nerozuměla , no kdo se z vás vyzná v tom jak se miminka koupou ,jak se s nima cvičí a v kolika už začínaj s pevnou stravou. Pak jsem se prohodila s paní přede mnou a hrála s její dcerou piškvorky. Pak na film "Hledá se Nemo" jsem zůstala záměrně na cizím místě, přece jen sem to měla k té televizi blíž a ta paní nic neříkala. Aha spala.No jo, ale film už skončil, já mám hlad a svačina si trůní někde v horní polici nad mojí sedačkou. po chvíli jsme zastavili na benzíně, jestli se vám to zdá moc brzo tak vám řeknu, od poslední zastávky uběhly tři hodiny a půl. Návštevu záchodů podrobně popisovat asi nemusím, jen řeknu: tady se muselo hodit do dveří peníz aby se otevřely , samozřejmně jsme zaplatily jen jednou a pak se dveře předávali z ruky do ruky. V autobusu jsem se dostala ke svačině, juchů, a pak následoval další film, no co se jinýho dá tady dělat, že jo. Uááá, asi si zalezu do spacáku. Hej, ale kde je. Tentokrát v uličce spal ten, co mně minule upozornil na kamarádovu hlavu a já nemohla dělat nic jiného než ho probudit a říct mu že si vlezl do špatné ho spacáku. No, nevim jak vy byste se tvářili, kdyby ste si zalezali do spacáku ve kterém vám spal úplně cizí kluk, ale ten na ten muj obličej reagoval tak, že pokud se mi do něj nechce lézt, klidně mu ten vyhřátej spácák vrátit a pujčit si jeho. "Ne díky ,já to přežiju i v tomhle." Odsekla jsem mu a ten. "Tak mi podej mobil, asi bude na spodě." Naštvaně jsem ho vyštrachala u nohou , zdvořile mu ho podala a pak jsem se radši otočila, zavřela oči a začla usínat, i když to po tomhle pozdvižení moc nešlo. Spi, spi, spi, říkala jsem si pořád a pak jsem dopředu poslala zprávu ať pustěj další film. Nic jineho než film a kazeťák totiž tak dobře neuspává.