Kdo je naruby?

3. listopadu 2011 v 20:48 | Miri
Vítr zavál a vynesl do vzduchu světle modré listí, které signalizovalo podzim. Ležela jsem v trávě a sledovalajsem růžové mraky jak se táhnou po nebesky červené obloze. Na obličeji mne zašimrala beruška. Byla ještě mlaďounká, protože nebyla tmavé modrá, ale světle zelená. Trochu jsem na ní foukla a pak jsem sledovala jak vzlétla a ztrácí se mi na pozadí žluté trávy. Chvíli jsem zase pozorovala mraky a pak jsem si uvěomila že je hrozné ticho. Překvapeně jsem se rozhlédla. Nic, hrobové ticho. Zadívala jsem se na nebe a zjistila jsem že mraky zrychlují. Že by klid před bouří? Přehodila jsem přes sebe kabát a rychle jsem vstala. Snad to ještě stihnu domů včas. Pomalu se začal zvedat vítr a já zrychlila.
Byla jsem teprve v polovině cesty když na mne dopadla první kapka. S hrůzou jsem se dala do běhu. Inkoustově fialové kapky se snášely na mou hlavu a barvyly mé zelené vlasy. Vítr se se mnou přetahoval o mou aktovku a já jsem na chvíli přivřela oči.
Když jsem je otevřela leknutím jsem spadla na zem. Zděšeně jsem se rozhlížela. Okolo to bylo jako v nějakém snu. Všechno bylo tak úžasné. Jemné stíny a žádné násilné barvy. Průhledné kapky, ve kterých se odrážel celý okolní svět smývaly ze mne černotu. A tmavé bouřkové mraky pomalu ustupovaly z modrého nebe. Takovou barvu jsem v životě neviděla. Byla tak jemná, že tě hladila po duši. Čerstvě zelená tráva byla protkná zlatými vlasy své sestry, které slunce dalo tohle podivné zbarvení a ze stromů se snášely různobarevné listy. Obloha se vyčistila a já mimo bělostných mraků zahlédla i to oslňující slunce, které jako kdyby umělo nahlédnout do tvého srdce a vypálit z něho všechny špatné vzpomínky. Potom jsem zahlédla lidi.
Jejich pleť měla úžasně jemnou a nepopsatelnou barvu. Bylo to zvláštní. Nenašla jsem jediného, který by obdivoval ty nádherné barvy a ten oslňující svět. Až pak jednou konečně. Malé děti. Obdivovaly listí spadlé ze stromu a stavěly si domčky z klacíků a z trávy. Byly nadšené když objevily pozdní kytičku a radovaly se z vody. Když jsem je uviděla, uvědomila jsem si že je to u nás stejné. Nevidíme barvy které ve světě máme, jen malé děti dokážou vidět ty zázraky. Když jsem si to uvědomila, zavál mírný vítr a odnesl mne jako chmýří pampelišky zpátky do mého světa.
Ještě pršelo. Rychle jsem se rozběhla k domovu a cestou jsem utrhla polní kytičku. Když jsem vpadla do domu, hned jsem šla k mamince a podávala jí kvítek. "Podívej co ti nesu, je nádherná že?" Dívala se na ní, jako kdyby poprvé v životě a potom se šťastně rozesmála. "Ano, je"...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máte rádi déšť?

Ano 50% (11)
Jen letní deště 22.7% (5)
Ne 13.6% (3)
Nevím 13.6% (3)

Komentáře

1 Lunar Lunar | E-mail | Web | 3. listopadu 2011 v 20:59 | Reagovat

To bolo pekne napísané :*

2 EN EN | Web | 4. listopadu 2011 v 10:20 | Reagovat

Velmi pěkně napsané. Cítím tam nepopsatelnou lehkost a zároveň střípek smutku z toho, že ztrácíme tu dětskou radost ze života, radost z toho kolem, z oběvování všeho kolem nás.

3 Miri Miri | Web | 5. listopadu 2011 v 9:07 | Reagovat

Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama