Moje mysl...

7. listopadu 2011 v 13:23 | Miri
Byla noc a já se dívala otevřeným oknem ven. Poslouchala jsem píseň větru a zatoužila jsem uvidět anděla. Věděla jsem že tam jsou a že jich je hodně. Toužila jsem vidět aspoň jedno to úžasné stvoření. Ještě chvíli jsem setrvala s nadějí ve srdci a pak jsem potichu zavřela okno. Vítr utichl a všchno bylo mrtvé. Lehla jsem si na postel a natáhla jsem před sebe ruce. Mám počítat do tisíce jako už tolikrát? Ne, je to marné, stejně neusnu. Prohlížela jsem si své ruce. Kolika lidem jsem dnes ublížila? Nenávidím své tělo a stejně ho musím obdivovat. Vím že nejsem mezi ostatními lidskými bytostmi krásná, ale když své tělo nesrovnávám musím ho obdivovat. Jak vzniklo něco tak dokonalého. Lidé mají neuvěřitelný dar ve svém těle a vůbec si ho necení. Ne, ani já si necením svého těla. Zjistila jsem že si hladím svoji tvář. Ihned jsem si dala facku. To tělo se moc miluje. Zvedla jsem se a odešla jsem do kuchyně. Bojím se tmy. Sedla jsem si naproti květináči. Je hezké být květináč že? Taky bych chtěla být květináč. Nechceš si to vyměnit? Je to blbost že. Hlavně to na mě nesmíš říct. Víš, oni by si pak mysleli že jsem divná, ale ty víš že jsem normální že. Jaké je to nic nedělat, nic necítit? Jaké je to nežít? Vstala jsem a odešla jsem zpátky do svého pokoje, třeba ten květináč vezme moji nabídku na výměnu těl vážně. Přece jen si trochu svého těla cením. Kdybych nad svým tělem neztrácela kontrolu tak by jsme mohli být i kámoši. Už tolikrát jsem se kvůli tomu nenáviděla. Moje tělo vždy křičí a hájí se i když na něj zvnitřku řvu ať se nehádá a já pak mám výčitky svědomí, ale tělo mi nedovolí abych šla a omluvila se. Vevnitř jsem rozhodnutá ale tělo se nehýbe. Ovládá mně. V noci nechce spát a ráno nechce vstávat. Když jsem byla malá často jsem se od těla odpojila a nechala ho na pokoji. Šla jsem se nasnídat a pak jsem šla do školy, ale pak jsem se vždycky musela vrátit do těla a celý den si zase do podrobna projít znovu i když jinak. Když jsem ovlivňovaná tělem mé rozhodnutí se mění. Do háje, jsem tak bezmocná. Jeden čas jsem měla nad tělem vládu, ale ono si mne znovu podmanilo. Dívala jsem se do temnoty a věděla že budu ještě dlouho vzhůru. Jak já nesnáším tohle utápění se ve vlastních myšlenkách. Tak do háje usni!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama