Prosinec 2011

Povánoční shon

25. prosince 2011 v 15:32 | Miri |  Chlapeček Zbyteček
Tak dneska odjíždíme k babičce, pojedeme autem přes 5 hodin. Potom jedeme k další babičce, to by mohlo trvat o trochu méně a 2.ledna jedeme zpátky domů. Před Vánocemi jsem měla zákaz na počítač, prý aby jsem si od něho odpočinula. U babiček nevím jestli se připojím k internetu, takže čekejte povanoční klid a ticho. Snad to tu zatím moc neumře.
Z dárků jsem nadšená. Tenhle rok jsem si skoro nic nepřála, takže byly dárky do poslední chvíle překvapením. Povím Vám o nich snad někdy jindy a možná bych mohla přidat i nějaké fotky. Nejvíc nadšená jsem asi z nového stolu, který jsme objednávali už dřív, ale na skladu nebyl. Je pro mě velice důležitý a počítám s tím, že mi vydrží už na celý život.
Tohle je krátký nedělní článek psaný s vědomím, že Vám povídky, básničky a komentáře na vašich blozích po novém roce vynahradím.
Přeju krásný nový rok, plný předsevzetí, radosti a úsměvů.

Miri

Hlavu v oblacích máš

19. prosince 2011 v 17:42 | Miri
Vymýšlela jsem to jako záludnou, škodolibou provokaci, jinak řečeno nevinou zkoušku reakce s plným ohledem na city. Proto je to psané v trochu jiném duchu než jsem zvyklá. Sice se to trochu zvrtlo a to téma mě natolik sebralo, že tu provokaci jsem tam zase tak moc nezvýraznila. Myslím, že by jste nepoznali narážku i kdyby jste znali dotyčného, na kterého je to psané. Aby byla provokace výrazná, to bych musela být vyloženě škodolibá a to mi opravdu nejde.


Hlavu v oblacích máš

Snílkovi od realisty


Hlavu v oblacích máš,
jen letmo se dotýkáš, špičkami země.
Někdy mi jistě kousek těch oblaků dáš.
Drží nás pouto, ukryté hluboko ve mně,
drží nás pevně.

S lehkostí ptáků se pohybuješ,
možná až začne další den,
tak mě s ní obdaruješ
a vyletíš se mnou z okna ven,
za obzorem.

Držím tě za ruku
ze strachu, že pryč mi uletíš.
Nasadím si růžovou paruku
a uslyším tvůj vzdálený smích,
vždyť víš.

Bolest ukrýváš v zapomění
a pokojně sníš.
Vyjde na povrch po setmění,
když na zem sestoupíš
a něžně mě políbíš.

Neznáš tvrdost světa,
brzdím tvé pády.
Jedna omluvná věta
a otáčíš se ke mě zády,
znovu.

Nepochopím tvoje dětské hrátky,
andělská křídla, tvoje radost,
od vína zátky,
tvé vzdušné zámky.
Postrádáš lidskost.

Chci žít do smrti své s tebou,
ale vzlétnout neumím.
Nemůžeš mě vzít do výšin s sebou?
Žít na zemi pro tebe utrpení je,
to vím.
Já vím.

Všichni jsme češi!

18. prosince 2011 v 19:56 | Miri |  Chlapeček Zbyteček
Vždycky když procházím různé české, internetové stránky vidím jak jsou rozdílné a někdy nechápu, jak někdo mohl založit stránky na kterých se pomlouvá třeba Justin Bieber. Stvořeno snad z nenávisti a závisti? No to je jedno. Jednoduše řečeno, jsem tyhle všechny stránky rozdělovala do určitých kolonek, každému se líbí jiná skupina stránek a tyhle skupiny se občas pohádají a skoro vždy se nedohodnou. Naprostá neschopnost spolupráce. Nikdy bych neřekla, že by mohli mít nějaké společné téma nad kterým by inteligentně diskutovali.
Dnes 18.12. 2011 zemřel Václav Havel, první český prezident. Já procházím internet a všude vidím jeho tvář a jméno. Blogy, ať jsou to dívčí, graficky, nebo umělecky zaměřené vzkazují světu svojí lítost. Češi pláčou a pláčou společně. Dneska jsem si uvědomila, že jsme všichni Češi a můžeme se třeba rozdělovat do rozhádaných skupin a navzájem se pomlouvat.Ale když jde do tuhého držíme pospolu, jako jeden národ.
Je škoda, že když se nic neděje, umíme na sebe být jen zlí. Myslím, že Václav Havel by byl rád, kdyby viděl, že jsem zase jednou po dlouhé době jednotní. Tak si užijte Vánoce a snažte se nehádat se moc. Všichni jsme přece Češi a tak by jsme měli svoje názory tolrovat.

Vánoční básnění

18. prosince 2011 v 10:12 | Miri
Tak konečně něco s Vánoční tématikou, však už bylo na čase.

Za okny sníh,
sešlá rodina,
veselý smích,
odbila dvanáctá hodina.

Sladký nádech Vánoc,
teplo ze svíček,
svatá tichá noc,
rozbalený balíček.

Klížíce se víčka,
bublající kola,
hodná babička
na klín tě volá.

Vánoční štěstí,
blažená otupělost,
duši tvou leští
tradiční vymyšlenost.

Pak spánek jen
a v bílém probuzení,
zase další den
pokračuje v zapomění.

Žádný smích,
žádné radovánky.
Kouzlo vánoc se vytratilo
zůstaly jen dárky.

Vánoce?!

18. prosince 2011 v 10:08 | Miri
Na adventním věnci hoří čtyři svíce a já si teprve včera uvědomila, že Vánoce jsou za dveřmi. Já měla v hlavě vždy zakódované, že dárky se jdou nakupovat teprve, když už je pořádně nasněžíno a u nás ještě sníh není. Tady v nížinách to funguje prostě jinak a já si na to budu muset ještě dlouho zvykat.
Když jsem si uvědomila, že je 17.prosince, tak jsem dost zpanikařila. To se mi moc často nestává a já většinou z dárků stres nemám. Zahnala jsem paniku a po obědě se vydala na nákupy, společně s taťkou a sourozenci. (Trošku nevýhodně, ale my jsme byli nakupovat hlavně výbavu na zimu. Boty, čepice atd.) Teda, nevím čím to je, ale byla jsem zklamaná. Jsem asi zvyklá na trochu jiný průběh. Dárky mám teprve dva, trdelníky jsem ochutnala taky dva, jeden byl tenký skoro jako papír a druhý byl připálený a zevnitř syrový. (Nesnědla jsem je celé, to bych nezvládla ani já. Hezky jsem se rozdělila, protože ostatním chutnala ta připečená kůrka já jsem na to syrové, takže každý měl co chtěl a nebylo to zas takový hrozný.)Z trhů jsem byla zklamaná hodně, kdyby tam nebyl jeden veselý harmonikář, bylo by to úplně na nic.
Po návratu domů jsme se koukli na film (Já legenda) a mamka udělala domácí vafle, takže se to docela vyrovnalo a nakonec to skončilo jako celkem pohodový, předvánoční den. Nevím sice jak stihnu nakoupit při mé lenosti všechny ty dárky, ale snad to nějak zvládnu.
Tak vám po zážitku přeju, abyste měli příjemné nákupy a balení, pokud tedy už nemáte nakoupeno a zabalíno. A aby vaše vánoce proběhly šťastně a pokojně. Když to tak říkám, začínám se hrozně těšit. Jo jo, zlaté Vánoce, co bychom si bez nich počali.

Miri

S otázkou v srdci

14. prosince 2011 v 16:59 | Miri

Tak jsem si zase něco nakreslila. Nejsem s tím zrovna moc spokojená (ten nos mi prostě nejde), ale je to celkem dobrý, na to co kreslím jindy. Je to moje první kresba v Sklenici snů. Fotky nejsou upravovány skoro vůbec, jen trochu ztmavené. Ta první je focená před lampou, na té třetí je stín závěsů. Nemáme tady rubriku kreslení a kvůli jednomu obrázku se mi ji nechce zakládat, tak jsem k tomu složila básničku. Ať se líbí. (komentujte hlavně kresbu, ta básnička je jen kvůli tomu zařazení)

Miri

Smrt mrtvých laní

13. prosince 2011 v 18:30 | Miri
Kouř z táborových ohňů stoupal vysoko k nebi. Lovci rozkládali stany, popíjeli a připravovali se na honbu za zvěří. Atmosféra byla uvolněná a přátelská. Všechno naznačovalo tomu, že tenhle rok bude lov nadmíru úspěšný a muži si zde najdou nové přátele i rivaly.
Tobias do plic natáhl ledový vzduch a nedočkavě si promnul ruce. Jeho otec, lovec Henry vyšel z právě postaveného stanu a poplácal svého syna povzbudivě po rameni. Tobias byl na takhle velkém, soutěžním lovu poprvé. Byl sice po otci a lov mu šel víc než cokoliv jiného, ale přece jenom ještě nikdy nebyl na takovéhle velkolepé akci a tréma dělala své.

Zpívající slon 1/2

11. prosince 2011 v 14:17 | Miri
Pamatuji na ten den, kdy jsem ztratil Zpívajícího slona, jako kdyby to bylo dnes. Bylo po dešti a bledé slunce svítilo na sídlo Greenhill. Paní Juliett byla ještě malá dívenka a Pan John byl mladý, vzdorující muž. Vím že byl proti příjezdu Paní Loly, v ten den se nechtěl ani ukázat, kdyby mu to jeho otec Pan Gorge nezakázal odjel by za svým přítelem do Shadowtownu. Tehdy mi bylo velice zatěžko dát Paní Lole Zpívajícího slona. Dnes jsem rád, že jsem tomu tak učinil. Vzpomínám si na to velice dobře. Byl to pro život v sídle Greenhill osudný den.

Sama v záři reflektorů

9. prosince 2011 v 17:11 | Miri
Davy nadšeně ječely a mě se ten zvuk zařezával do uší jako nůž. Pomalu jsem sestupovala po schodech na jeviště. Předehra dohrála a můj hlas, proudící z reproduktorů jak povodeň zaplňoval sál. Poslouchala jsem to jako divák a dál zpívala do mikrofonů. Tlak na žaludek neustupoval a já se na něj snažila nesoustředit. Maska mě nepříjemně škrábala do obličeje. Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Začalo to jako sázka. A pokračuje to tady. Kde to skončí? Součástí té soutěže bylo, že diváci nesmí vidět zpěváka, jen slyšet hlas. Vyhrála jsem to a i nadále si ponechávám masku. Jednoho dne vystopují kdo jsem a můj poklidný život promění v neustálé skrývání se a snahu zanechat si aspoň trochu soukromí. Nechci aby zjistili kdo je pod maskou.

Tu neznám !

7. prosince 2011 v 17:54 | Bryky |  Barevná Bryky
Rebeka seděla na školní lavici, v uších měla sluchátka a poslouchala svojí oblíbenou hudbu. "Slyšíííš?!" Strhla si sluchátka z uší a zadívala se na spolužačku. "Co máš ? " Linda na ní zamávala testem. Rebeka jí ho jenom podala a strčila si sluchátka zpátky do uší. Linda se na Rebeku bezmocně podívala. "Vzdávám se. " Vyhrkla na ní, ale Rebeka si ani nevšimla že jí něco říká. Linda se otočila a připojila se k děvčatům za sebou.
Zvoní, Rebeka sebrala baťoh a zamířila ze školy. Na obědy nechodila, tak jednoduše prošla školními vraty. O chvíli později zazvonila u starého baráku, vmáčknutém mezi rychlé občerstvení a knihkupectví. Dveře zabzučely a Rebeka vešla dovnitř. Vevnitř na ní čekala stará paní. "Dobrý den, můžu poprosit o klíček?" "Jistě, ale nejdeš nějak moc brzo ?" Rebeka se omluvně usmála a převzala od paní klíčky s kazeťákem. Odemkla si dveře do šatny. Konečne, proběhlo jí hlavou, tuto vůní milovala. Shodila ze sebe oblečení a taky všechnu tu špatnou náladu kvůli testu, oblékla se do elasťáků a volného trika. Zamířila do vedlejší mísnosti, na jednu židli položila kazeťák, rozrolovala koberec a začla se protahovat. Bezva, má ještě půl hodiny než dorazí samotná trenérka a tak zkoušela všechno možný, pak do kazeťáku napojila mobil a pustila si hudbu. Raz,dva,otočka,hm,hm,přeskok,tam,sem a hop,hop. "Ahoj" Rebeka jen kývla na trenérku a zkoušela dál. "Počkej, hele zkus to takhle." Přesto, že si Rebeka zkoušela jen tak i přesto jí trenérka upozorňovala na chyby a pomáhala jí se je odnaučit.
"Hej, to není fér, tuto jste nás neučila!" Trenérka s Rebekou si všimly, že je sleduje další příchozí. Jana se vrhla mezi ně a začla zkoušet to, co teď ukazovala trenérka Rebece. "Tak děvčata, našla jsem další, docela dobře vypadající soutěž, tak ty co by chtěly přihlásím a mohly by jsme zkusit vymyslet nějakou originální sestavu, co vy na to?" Děvčata se začla řadit do fronty, kdo by to nechtěl zkusit? Třeba jednou vyhrajou. "Ty Rebeko, nechceš zapsat ?" Obrátila se trenérka na Rebeku zkoušející si nepovedené cviky. "Ne, soutěže, to není pro mě, áa bych měla asi trému a tak." No nic, trenérka jen kývla hlavou a nechala ji být.
"Holky, já jsem dneska nějak rozlámaná." Tvrdila Andula a hrnula se do šatny. Rebeka se jen mlčky oblékla a zmizela venku.

"Ahoj." zamávala Rebeka na bráchu který vyšel ze sportovní haly. "Ahoj, jak ses měla na gimnás... e, jak se to tam vlastně jmenuje?" Rebeka si nevšímala otázky a sama jednu položila. "Co tvuj basket?" "Bezva, dal jsem tři koše. Jo, kolik máme času?" "Stíháme, mamka říkala, že nemusíme pospíchat, těšíš se?" Brácha protáhl obličej. "Ale jo, když mi nebudeš dělat ostudu." Rebeka mu dala herdu do zad a naskočili spolu do autobusu.
"Jsme doma!" Zavolala Rebeka do obyváku. "A asi sami." Odpověděl jí brácha. Oba zapadli do svých pokojů.
"Ahoj zlato!" Strčila Rebeččina mamka hlavu do pokoje. "Jedla jsi ?" "Jo." "Jsi už umytá ?" "Jo." "Tak mužem jít ?" "Jo." Přikyvovala Rebeka. Popadla ramínko se společenskými šaty a seběhla dolů. "Všichni do auta ." Zavelel Rebeky taťka a zmizel venku. Když byli všichni v autě, šofér nastartoval. A Rebeka už nebyla tou znuděnou školačkou ani nadšenou holkou poskakující po koberci, teď pro změnu byla hodnou dcerou bohatého otce, který jel se svou rodinou na další snobský ples.