Dětství

28. ledna 2012 v 21:13 | Miri |  Mála milá Miri
Pokračování životopisu, připomínám, že je to celé smyšlené, ale je to silně inspirováno mým životem a mýma vzpomínkama.
Na těch fotkách jsem sice já, ale vybrala jsem jenom menšinové. Na většině fotek mám totiž odřené nohy, špinavá kolena a pusu, roztaženou do úsměvu. Taková jsem opravdu byla, ale na blog fotky prošly přísnou cenzurou a dostaly se tu sem jen nějaké. Všechny jsou trochu divné, špatně seřízlé, některé rozmazané, tak to snad budete tolerovat. Přece jenom, mamka teprve s focením začínala a oříznout fotku tak, aby tam nebyl vidět žádný z příbuzných (nebylo by jim nějak příjemné, kdyby svoje fotky našly na mém blogu) taky není zrovna sranda. Hezké počtení a pokoukání :)

Miri

(sýkorky u nás ve schránce)


Nepamatuji si moc období, když jsem byla malá, ale pár vzpomínek se dochovalo.:

Ležela jsem pod svou postelí, je to takové místo kde tě nikdo nevidí a ty můžeš sledovat jak lidé procházejí kolem tebe. Nikdo na tebe nemůže, pod postelí se nenacpou a na tebe nedosáhnou, studená podlaha chladí tvé tváře.
Nikdo okolo nechodil, slyšela jsem křik a pláč. Rodiče se hádají. Nebyly mi ani čtyři roky a pamatuju si, jak jsem přemýšlela o životě. O lžích které dospělí vypouštějí ze svých úst, o nedodržených slibech a o čase, který plyne tak pomalu. Je to jako sen, tahle vzpomínka se vynořuje a zase mizí, a za ní další.
Slunce stálo vysoko na nebi, prolézaly jsme s mamkou cestičky mezi horami. Mamka mě držela za ruku abych se nenatáhla,smála se, ale v očích se jí zračil smutek. Nevím proč jsme na výletě jenom my dvě, asi je to kvůli taťkovi. Vyjdeme na vrchol. Je to omamný pocit vítezství. Chvíli jsme počkaly abychom se vydýchaly a mamka pak chtěla na rozhlednu, založila jsem ruce a řekla, že dokud mi nekoupí nanuk nikam nepůjdu. Odešla, řekla že mě tu klidně nechá, ať si trucuju. Popadla mě sebelítost a žal. Chtěla jsem tam zůstat a ukázat že mi na ní také nezáleží, ale trpělivost malého dítěte není velká a já brzo s pláčem utíkala za ní na rozhlednu. Čekala na mě s vítězným úsměvem u pokladny. (Ten nanuk mi pak koupila.)
Hned za ní pokračuje další, zase trochu šedivější, než ta předchozí, plná barev a svěžesti léta. Bylo jaro a nám se ve schránce uhnízdily sýkorky. Chtěla jsem jít a pohladit je, vzít do rukou malá neopreřená ptáčátka a hladit pyšné rodiče po hlavinkách, ale maminka mi to zakázala. Brala jsem to jako obrovskou křivdu a dlouho jsem pozorovala schránku a doufala, že snad ptáčci vyletí a usadí se mi na rukou. Zbytečně.
Vzpomínky se hromadí. Jedna je o procházkách, o koních, o řece, o panelových cestách a o oslíkovy. Další je o tom jak jsem omylem kradla jahody a další o hodné babičce s hořičskými trubičkami. Jedna také o topinkách a o strašidlech. Je jich mnoho a některé se mi vynořují stále ve snech. Všechno jsou to vzpomínky do mých čtyř let, pak jsme se totiž stěhovali a začla nová éra, která už není černobílá a většinou naříkavá. Je to protože se moje mysl už neskládá jen z krátkých úvah. Z úvah co by se stalo kdyby mě mamka pod tou rozhlednou nechala, z úvah o kouzelných sýkorkách a o roztomilých ježcích. Můj život se začíná skládat z příběhů. Z příběhů kvůl kterým jsem proplakala mnoho nocí. Bude sice ještě dlouho trvat, než přestanu být hlavní hrdinkou příběhů já, ale přesto už jsou to příběhy. A ty příběhy většinou nekončí dobře.


Proklouzla jsem kolem učitelky, která měla zabořený svůj nos do hromady papírů. Seběhla jsem kolem kuchyňky, ve které si hrály holky a odmítaly mě vzít mezi sebe. Jedny dveře, druhé dveře, chodby, schody a šatna. Sundat bačkůrky, natáhnout bundičku. Potichu vyběhnout ke dvěřím směřující na hřiště tak aby mě nezahlédly kuchařky. Chvilka zápolení se dveřma. Schůdky, branka zaskřípa. Rozeběhnu se doprava podél kamené zdi, pak nahoru. Rozhlédnu se napravo, nalevo, napravo, přebíhám silnici. Zkratka mezi ploty a vybíhám k našemu domu. Stoupnu si na špičky zazvoním a až mamka vykloní hlavu z okna tak mě hrozně seřve, co tu dělám a jaktože nejsem ve školce. Poposednu na židličce a zadívám se na učitelku. Ano, teď nedává pozor, teď bych ten plán mohla provést, ale jak to vysvětlím mamce. Vím, že na ní slzičky nezabírají a věří spíš učitelce než mě. Kdyby mě aspoň přerovnali do jiné skupiny. Tam jak je ta hodná učitelka co si s dětma hraje a ne tahle, která pořád čumí do papíru. Málem jsem se rozbrečela.
Ano vážení, tohle je vzpomínka ze školky, chodila jsem tam sice jeden rok, pak mě mamka na moje úpěnivé prosení odhlásila, ale je to jedna z nejhorších vzpomínek na mé dětství. Byla jsem velice vnímavé dítě a mojí schopností, kterou bych někdy nejraději za něco vyměnila bylo vnímání lidské povahy. Všechno jsem až moc dobře chápala, ale s nikým jsem se o tom nedělila. Jak si myslíte, že by zareagovala mamka kdybych se s ní začala bavit o psychice naší učitelky. To nejde! Dětský hlásek, úsměv, ochota pomáhat, zlaté vlasy a smutek, který všem zůstává skrytý. Dítě by mělo být bezstarostné, ale jde to když vidíš temnostu v lidských srdcích? Nemělo to být mým očím skryto? Rodiče už se vyrovnali s tím, že začínám vnímat a tak se snažili tvářit se, že je všechno v pořádku. Úsměvy, výlety, různé akce. Byla jsem pro dospělé velice kouzelným dítětem. Byla jsem opravdu krásná, porcelánová panenka, usměvavá, vždy ochotná pomoci (To jsem měla z těch pohádek - krásná usměvavá služka, které život nepřál to nejlepší se má na konci nejlépe) Litovala jsem se, byl jsem sebestředná, uzavřená do sebe a čekala na to finále. Pro dospělé jsem však byla normální, bezstarostné dítě.
Někdy teď, když pozoruji malé děti, snažím se poznat o čem přemýšlím. Mnohdy jsou děti podceňovány a já je podceňovat nechci. Vždycky jsem měla ráda děti a někdy bych jim chtěla opravdu rozumět. Jenže na to už jsem moc stará.

(Tahle se mi moc nelíbí, ale mám hezké sandálky)

(Tu gumičku mám doteď a pořád si s ní sepínám vlasy. Skoro žádná jiná mi je neudrží)

(Tahle je po stěhování. Mám na sobě svoje oblíbené šaty a vedle sebe velkou dýni. Už se mi rovnají vlasy.)

(Vidíte ty ponožky :D, takhle jsem to nosila vždycky)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 28. ledna 2012 v 21:56 | Reagovat

Sýkorenky ve schránce? To musel být vážně neuvěřitelný objev. Ale mamka ti měla vysvětlit, proč nesmíš brát mláďata sýkorek do dlaní...
Máš trochu smutné vzpomínky, zdá se mi, ale je dobré si ty útržky aspoň zapsat. Taky jsi trochu posmutnělá i na těch fotkách, ale moc ti to sluší.
Jsi dobrá, že si vůbeec něco vybavuješ do svých 4 let, já skoro nic, pár útržků...

2 Miri Miri | Web | 28. ledna 2012 v 22:05 | Reagovat

[1]: Já mám taky jen pár útržků. Svůj životopis bych mohla psát snad z vyprávění jiných, ale jelikož tohle je životopis mého druhého já, tak je na místě trocha fantazie. :)

Ona mi to snad i vysvětlovala, ale je to stejně škoda, že je nesmíš pohladit. Sýkorky měly dost trpělivosti, divím se že nám neodletěly když jim tam pošťák házel poštu a mamka tam strkala svůj foťák.

3 Ebolin Ebolin | Web | 29. ledna 2012 v 11:04 | Reagovat

[1]: Ano, ale já bych taky neodolala a vzala je :)
Vypadáš, Miri, nádherně. Takový malý čistý andělíček :)

4 Lukky Lukky | Web | 29. ledna 2012 v 17:57 | Reagovat

Neuveriteľný zážitok toto čítať! :)
Vyvolá to v tebe taký  súcit, smútok, ale aj radosť.
Fotky sú fantastické! Hlavne tie ponožky :D

5 Miri Miri | Web | 30. ledna 2012 v 15:04 | Reagovat

[3]: :D díky za pochvalu, často jsem přirovnávána k mýtickým bytostem, nebo ke zlatu, teda lidmi kteří mě moc neznají. Třeba taková sestra mi spíš s oblibou říká Huso! :D Ta se moc za mýtickou bytost označovat nedá, ale můžu být aspoň za ní ráda, mohla jsem taky skončit jako červ, strašilka, chroust, nebo ta nějak. :)

[4]: Jednou jsme si hráli na Indiány a já jsem byla označená za vytahanou ponožku :D Však se to ke mně hodilo, teď by se mi dalo říkat spíš děravá noha, protože mám každý rok úraz na chodidle z toho jak běhám bosa :)

6 Vendy Vendy | Web | 31. ledna 2012 v 0:16 | Reagovat

[5]: Vytahaná ponožka? To je celkem kreativní název... :-)
I když možná dokáže i naštvat. Jsou lepší, ale jsou i horší...
Když jsme u těch indiánů, tak kamarád na vandrech mi s oblibou říkávál "jsi stará indiánská skvó (squaw), nehodící se ani ke žvýkání kůže" Samozřejmě jsem byla normální mladá holka, ale tak nějak jeho průpovídka zlidověla a ráda se užívala....zejména když se po nás chtěla nějaká činnost.

7 Amelie Amelie | Web | 31. ledna 2012 v 21:46 | Reagovat

Hezké fotky.

8 Mniška Mniška | Web | 1. února 2012 v 17:30 | Reagovat

Máš velmi zajímavý blog, není-liž pravda. A ten článek, jak už to mnoho lidí psalo přede mnou, je takový opravdu melancholický, ale tak nějak hezky. Nevím tedy, jak se na svoje vzpomínky dnes díváš, však taky tě neznám, ale nevadí. Škoda, že pro Tebe školka nebyla žádný med, děti by měly zůstat dětmi a své dětství si užívat. Ale je to už minulost. Snad se ti teď daří lépe. A fotky jsou moc hezké, je na nich taková dívenka, jejíž tvářička by se hodila do takových hezkých rodinných kolonek v časopisech.

9 Miri Miri | Web | 1. února 2012 v 18:02 | Reagovat

[8]: Tyhle kolonky obsadil můj bratříček, takže na mě nezbylo místo. Dvakrát byl dokonce na titulní straně. Ale jednou jsem byla na jedné fotce s ním, takže máš pravdu. :)

10 Miri Miri | Web | 1. února 2012 v 19:21 | Reagovat

[6]: Ano byly jsme hodně kreativní a ještě pořád jsme. Někdy bych chtěla napsat knížku o všech těch hrách, bunkrech, hledání nového domova, o domku v lese, o sídle na stromě. Všechno má své jméno a historii. Někdy mám pocit, že kdyby mezi nás zavítal někdo cizí, často by nám ani nerozuměl, jak už máme zavedené svoje nářečí :)
Stará indiánská squaw , nehodící se ani ke žvýkání kůže :D vidím, že vy jste byli také velice kreativní.

11 Thalia Thalia | Web | 5. února 2012 v 19:40 | Reagovat

My jsme měli na chatě ve schránce kosy :) Jinak na těch fotkách ti to moc sluší, já osobně bych čistě z bezpečnosti ostatních na blog svoji fotku nedala :D

12 Miri Miri | Web | 5. února 2012 v 21:15 | Reagovat

[11]: Z toho důvodu nedávám na blog ani své momentální fotky. Jsem výjmečně proměnlivá a teď bych nezveřejnila svoje fotky ani za peníze :)
Moc děkuju za zastavení, cením si toho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama