Zpívající slon 2/2

19. ledna 2012 v 21:29 | Miri

Zdravím drahé návštěvníky,
tak jsem konečně napsala druhou část Zpívajícího slona,
první část ZDE.
Moc se omlouvám za chyby, nebyla jsem si jistá velkýma písmenama u oslovení Paní a slečna. Jestli to mám špatně tak piště do komentářů.
Samozřejmně prosím hlavně o kritiku a nápady na vylepšení :)
Miri



Paní Lola se v Greenhill zabydlela velice rychle. Brzy byla oblíbená jak u služebnictva, tak mezi šlechtičnami, které pravidelně přijížděly na úterní čajový dýchánek. I Pan John, který byl proti jejímu příjezdu brzy udělal co jí na očích viděl. Byla miláček a měla přednost před všemi. Doknoce i před Paní Juliett se kterou vycházela mimořádně dobře. Nejzvláštněší na tom bylo, že si toho nikdo nevšimnul, ani já. Obestíralo jí něco tajemného a bylo naprosto přirozené jí milovat. Tak nezadržitelné jako slzy. Během několika týdnů byla nepostradatelnou součástí šlechtické rodiny z Greenhillu a nerozlučitelnou splečnící slečny Juliett.
Vždy když jsem byl u ní v pokoji, očima jsem hledal kufr se sbírkou figurek, ale nezahlédl jsem ho. Často jsem prohledával její skříně, teď se za to dost stydím, kdyby mě tehdy přistihli byl bych asi ze sídla vyhozen.
Slečna Lola byla vždy milá dívka a dělala vše aby se lidem zavděčila, ale když mě viděla u sebe v pokoji dokázala být zlá. Nemíním tím, že by snad zvýšila hlas, ale tu auru co vydávala by se těžko dalo označovat za přátelskou. Bylo mi líto, že se ke mně někdy chová takto mrazivě, na nikoho jiného to nikdy nepoužila. Ne, teď si vzpomínám, že jednou když jí kuchařka v kostele přemlouvala ke zpěvu také ostře odmítla. Tehdy byla ta žena chováním Paní Loly tak zmatená a zasažená, že musela odejít do zahrady. Slečna nikdy moc nemluvila, ale vše co chtěla říct dokázala vyjádřit velice podivným způsobem, silnějším než jakákoliv slova. Myslím si, že by dokázala beze slov člověka rozplakat, ale na to byla moc dobrá duše. Spíš na lidi působila vesele a každý se na ní musel usmívat.

Za jedné bouřlivé noci mě vyslal Pan Gorge zkontrolovat slečnu Lolu, jestli snad jí není zima, nebo jestli se náhodou nebojí. Nechtělo se mi, ale příkaz je příkaz a tak jsem chtě nechtě musel jít.
Vypadalo to že spí. okno měla otevřené a těžké kapky padaly na podlahu. Málem jsem uklouzl, když jsem okno zavíral. S tichým zašustěním jsem zatáhl závěs. Jen úzký proužek měsíčního světla prokládaného častými blesky se odrážel od kaluže.
"Chcete něco vyprávět?" Zase používala ten sladký a přitom mrazivý hlas. Nevěděl jsem co mám říct a tak jsem pouze přikývl. Pak jsem vytáhl ze skříně hadr a začal vytírat velkou louži.
"Kdysi dávno žil jeden skladatel, když byl ještě mladý, chodil a hrál šlechticům." Hlas se ozval těsně za mnou, sklonil jsem hlavu a zahlédl za mnou bosé nohy. "Byl znamenitý pianista a mnohý z šlechticů ho přemlouval k tomu, aby zůstal na jeho sídle. Mládenec však šel dál a proslavil se po celé zemi. Dokázal hrát již oposlouchané melodie novým zajímavým způsobem. Tak trochu tajemně. Hrál i u krále, který pak prohlásil, že když hraje tak pláčou i srdce hor. Radostí a žalem.
Pianistovi brzy nestačily skladby ostatních umělců, protože žádná nevystihovala hloubku umělcovy duše. Složil proto vlastní skladby a hrál je na každém sídle které potkal. Hudba byla tak nádherná, že i po tom co nadaný mladík opustil sídlo, piano dál hrálo zázračné melodie. Netrvalo slouho a zjistilo se, že to co se považovalo za zázrak je prokletí. Každému kdo zaslech tu nebeskou hudbu musel si jí neustále zpívat. A když jí nezpíval zněla dotyčnému bez přestání v hlavě.
Začalo se to rozšiřovat jako choroba. Zpěváci přestali zpívat svoje písně, hudebníci přestaly hrát svoje skladby, alchymysté přestali přemýšlet, celá zem byla naplněná pianistovou hudbou. Brzy byl vyhlášen zákaz zpívat tuto melodii a chvíli na to se zakázalo zpívat úplně, protože když člověku hraje v hlavě neustále dokola ta samá písnička zblázní se.
Skladatele chytli a obvěsili, nástroje samy od sebe hrající byly zníčeny. Klapky vytrhány, kladívka rozlámány a struny roztaveny. Ale tak úplně to nepomohlo. Kov, který ze strun zbyl, stále hrál potichu svojí písničku. Železo se zahrabalo, vyhodilo do moře, nebo zamklo do truhly, která se schovala hluboko do jeskyně."
Slečna Lola se odmlčela, já už dávno přestal vytírat a jen jsem vzpomínal na svého slona, který vydával stále stejný tón.
"Asi jste uhodl co je zač zpívající slon?" Chtěl jsem přikývnout, ale ona již pokračovala v příběhu.
"Jeden sběratel jednou objevil kus zpívajícího železa a natolik ho to okouzlilo, že se pustil do hledání všech strun. Ptal se lidí a shromáždil mnoho toho kovu. Hledat však nepřestával a ustal až tehdy, když si byl naprosto jistý, že má všechy prokleté struny, které se daly najít. Ty vyhozené na dno oceánu už samozřejmně nikdo nikdy nenajde a možná jen velryby je budou zpívat v modrých dálkách.
Sběratel nechal oddělit tón od tónu a vznikla mu řada mylých kusů, každý hrál jiný tón. Na sklonku života pak nechal si zavolat velmi zdatného sochaře z daleké země a tak vznikla sbírka. Když byla sbírka kompletní, mohl jste zaslechnout tu úžasnou melodii. Zanedlouho se o tom zázraku dozvěděl král a jelikož věděl, jaké škody to napáchalo dříve, chtěl sbírku zníčit. Byl ale přemluven aby tu nádheru neníčil a místo toho figurky rozmístil po celém světě a zakázal jejich sbírání. Naneštěstí tak učinil a potom už stačilo jen aby se našel někdo, kdo neuposlechne příkazu a začne figurky sbírat.
Přesně to udělal můj pradědeček a tak mi maminka před svou smrtí darovala kufr a řekla kde je poslední figurka. Vyprávěla mi celý příběh a řekla, že nikdo mimo mě nesmí tu melodii slyšet, jinak by se mohlo tohle utrpení znovu rozšířit. Ona sama nikdy nezaslechla celou melodii, protože jeden tón chyběl, ale moc dobře si uvědomovala co ta hudba dokáže.
Vy jste měl poslední figurku a teď je sbírka celá a melodie zní. Znějí mi v hlavě všechny. Všechny co složil a jsou nádherné a odlišné. Všiml jste si té aury kolem mě? To je ona. Přesto že jí neslyšíte vznáší se kolem mě.
Víte, s každým opakováním najdu něco nového a cítím se moudřejší, ale bolí z toho hlava, nemůžete spát, nemůžete zpívat, nemůžete se smát když vám zní v hlavě ta nad kterou je třeba plakat a nemůžete držet smutek, když Vám nohy skáčou do rytmu. Proto nechci aby jste slyšel to prokletí. Snažím se neustále usmívat a myslet jen na ty veselé skladby, ale těch je z celé té řady nejméně. Ani nevíte kolik mě stojí námahy nenaslouchat něčemu tak dokonalému. Myslet na něco jiného než jen na to co mi zní v hlavě. Už nepátrejte po tom kufru. O to Vás žádám."
Od té doby jsem ten kufr nehledal. Slečna Lola vyrostla a provdala se za Pana Johna. Když jsem tam byl naposledy na návštěvě, měla zrovna po porodu druhého dítěte. Syna. Už se asi nedožiju její smrti, ale s ní odejde ze světa i ta melodie. Nevím sice kam dala ten kufr, ale tam kde je ho určitě nikdo nenajde. Paní by nepřipustila aby někdo jiný znal to utrpení. Jedině že by někdo vylovil struny utopené v moři, ale těžko by se skládala celá melodie. Bylo to vnuknutí z nebe tak ať se to do nebe vrátí. Můj slon tam jistě získá pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 20. ledna 2012 v 15:06 | Reagovat

Víš, já bych ani neřekla, že děláš chyby. Každý se může ve shodě podmětu s přísudkem, či jinými zapeklitými záležitostmi češtiny dezorientovat, i když jen krátce, nebo nevědomky ;-)
S tou paní a slečnou ti neporadím, já většinou píšu obě dvě s malými písmeny (pokud tím samozřejmě nezačíná věta či začátek přímé řeči).

Doufám, že ještě bude třetí část a potom další ;-)

2 Miri Miri | Web | 21. ledna 2012 v 14:31 | Reagovat

[1]: Tohle je dvojdílná povídka, pokračování je už jenom na čtenáři. Může si to domyslet a nemusí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama