Můj anděli

3. února 2012 v 19:58 | Miri
Tahle povídka byla původně psaná do soutěže, ale pak jsem zjistila, že nesplňuji podmínky, takže jí přidávám alespoň do sklenice snů. Není to článek, který si přečtete za pár vteřin, ale není zas tak dlouhý, to Vám jen tak připadá, protože je úzký. Takže se nenechte odradit, přečtěte to, okomentujte. Zkritizujte, opravte mi nějaké chyby, prostě řekněte svůj názor a hlavně si to užijte. :)
Miri


Můj anděli

Lidé žijí a každý má svůj svět, svůj prostor, pláč, smích a někteří mají možná štěstí. Anděli můj, který mne chráníš na mých stezkách, víš kde je moje rodina? Asi ano, že? Drogy, alkohol a cigarety mi zakážeš, ale nic mi na oplátku nedáváš. Chceš abych zemřela hlady? V nebi je to asi hezké, když se tam chceš tolik vrátit i za cenu mého života. Já do nebe nepůjdu. Pro mne už neexistuje žádné odpuštění. Jsem teprve dítě, ale už jsem mnohokrát zašpinila svou duši, abych ochránila svůj život. Co je ale cennější, duše, nebo tělo? Žiju v jednom bytě zchátralého mrakodrapu. Ani nevím kolikáté patro. Kdyby se dozvěděli že tady žiju já, byla bych už mrtvá, abych uvolnila místo nějaké další rodině. Každého, kdo sem vkročil jsem musela shodit dolů. Kde jsou moji rodiče? Nejspíš jsou mrtví a jestli ne, tak jsou určitě zlí a velmi chudí a přesto bych se s nimi chtěla potkat. Možná že moji rodiče byli někteří z těch, kteří padali dolů s očima hrůzou rozšířenýma a hrdlem natolik staženým, že nedokázali vydat hlásku. Ani naposledy zakřičet. Déšť padal a zima se mi vkrádala do žil, kde se rozlévala po celém těle. Přitáhla jsem si nohy k tělu a rukama promnula své bosé nohy, aby mi prsty neumrzly. Na dotek mi odpovědělo silné mravenčení. Stoupla jsem si a chvíli jsem podupávala abych křeč trochu ztlumila. Potom jsem se vyhoupla do široké větrací šachty a po čtyřech jsem se vydala tím úzkým labyrintem. Nevím co budu dělat, až se do těhlech chodbiček nevejdu. O tom nemá smysl přemýšlet, to už budu po smrti. Vylezla jsem v obchodní centrum č.13. Je to největší obchodní centrum v tomhle mrakodrapu. Mrakodrap žil svým vlastním životem a jen někteří se vydávali ven. Mezi ty výjimky patřila elita, sídlící v horním patře mrakodrapu. Jako jediní používali výtahy a vládli celému mrakodrapu. Zamířila jsem k nejbližšímu bufetu a přemýšlela co si dám. Tady se platilo speciálními žetony. Peníze se sem nikdy nedostaly a i kdyby tak se nepoužívaly, neměly cenu. Nedávno mi někdo do bytu šoupnul ubrečenou ženskou. Nejspíš se omrzela svému manželovi a ten se jí chtěl zbavit, tak jí strčil ke mě. Můj byt už byl pověstný záhadným mizením osob. Měla jsem s ní problém. Místo toho, aby vlezla do falešných dveří, kde stačilo už jen malé postrčení k pádu končícího smrtí, klekla si na zem a snažila se vykoupit si svůj život. Nabízela opravdu hodně. S tím co mi dala vydržím ještě asi tak rok. Samozřejmě je mrtvá, ale to už není můj problém, hlavně že mám peníze.
Koupila jsem si láhev filtrované vody a nějaké sladké pečivo, které bylo mimořádně levné a tvrdé. Sedla jsem si před bufet do tureckého sedu, vedle svého kámoše Sida. "Taky sis koupila to hnusný pečivo?" Celkem zbytečná otázka, ani jsem se nepokoušelo odpovědět, Sid je výjimečně ukecaný a odpovědi ho nezajímají. "Hele, domlouvali jsme se s partou, že prozkoumáme byt E666.Víš, jak v něm straší? Často se v té oblasti pohybuješ, nechtěla by jsi to zmapovat? Je to jedno z mála bílých míst a my to chceme mít kompletní." Polkla jsem tvrdé pečivo a zapila to odpornou, ale celkem pitnou vodou. Nemůžu přece mapovat svůj vlastní byt. "Já myslela, že se chceme vrhnout na horní podlaží."
"Jo, ale nenašel se nikdo kdo by to vedl, všichni se bojej, že tam jsou pasti, ale je pravda, že šéf se tě neptal. On se totiž bojí víš? Nechce ztratit Princeznu Výšin, ale když se sama nabídneš, neodmítne. "Pokrčila jsem vyčnívajícími rameny. "Jo, vzala bych to, ale chtěla bych KM, Judet a Žéťu ze středního pole. Teda jestli se stihnou dostavit do příští noci na Balkónek. A jinak z Výšin chci seskupení 39, jen Rybího očka nahraď Lukáškem. "Lepší, než abych vedla výpravu do svého vlastního bytu, pomyslela jsem si. Budu muset udělat nějaká opatření i v šachtě, aby nikoho nenapadlo mi lézt do bydlení. "To je super, hned posílám zprávu!" Vykřikl a já mu už mále začala nadávat. Tenhle kluk nikdy není dost opatrnej. Co když nás někdo slyšel. V klidu jsem dojedla pečivo a vydala se do mého oblíbeného obchůdku s textilem. Musím si koupit kousek elastické látky. Té na smeťákách není nikdy dost a já jí nutně potřebuju na výrobu čepice. Zima se blíží a já bych kvůli ní nerada přišla o svůj dobrý sluch. Do obchůdku se mi však nepodařilo dojít. Hned jak jsem se ocitla z dohledu lidí od bufetu někdo mi přetáhl přes hlavu pytel. Anděli můj, copak si opravdu tolik přeješ moji smrt? Ani jsem se nesnažila vzpírat, paže které mě uchopili byly silné a pevné.
Omdlela jsem a probudila se až ve světlé místnosti s bílými stěnami. Chvilku jsem se dívala na strop a přemýšlela o tom, jestli jsem někdy viděla tolik světla a tak čistou bílou barvu. "Víš co je tohle za místo?" Přikývla jsem, věděla jsem to až moc dobře.
"Horní patro."
"Dobře, velice málo lidí to uhodlo. Většina se zeptá jestli jsou v nebi, blbost, že? Tady se projevuje, jak věcně lidé umí uvažovat. Máš u mne plus bod." Chabě jsem přikývla. "Víš proč jsi tady?" Povzdychla jsem si.
"Jsem tady, protože máme zmapovaný téměř celý mrakodrap a to by se vám hodilo." Muž se usmála.
"Seš nějaká chytrá. Jak ti to říkaj? Princezna Výšin?" Přikývla jsem. "Vysvětli mi prosím ten systém?" Ušklíbla jsem se.
"Proč se nezeptáte na něco co vás opravdu zajímá a co nevíte?" Zasmál se.
"Máš zase pravdu. Vím o vašem rozdělení mrakodrapu i o zásilkách, které roznášíte a doručujete. Tak jdeme k otázce, která mě opravdu zajímá. Jak dlouho Nervům trvá, než dopraví zásilku odsud do podzemní garáže?" Teď jsem se pro změnu usmála já. Na tohle jsem byla celkem pyšná.
"Nedám vám přesný čas, ale Nervy jsou rychlejší než výtah." Trochu se zamyslel. Asi si vzpomněl na ten starý, rozvrzaný výtah, který se občas zaseknul, ale přece jenom byl rychlejší než výtahy bývají.
"To je obdivuhodné, řekl bych že nemožné. Nervy musí hodně dobře znát zhotovenou mapu, že?"
"Odpověď je nemusí, stačí jim mít přehled a znát dobře okolí jejich úseku, ale tohle taky není správná otázka." Zvedl ruce v obraném gestu.
"Dobře dobře, vydělá vám to hodně?"
"Ne, je to spíš způsob jak si zaplnit volný čas a tím se oddálí od drog a alkoholu. A ohledně té správné otázky, odpověď je taky ne. Nebudeme s vámi spolupracovat." Byla jsem naštvaná, s těmihle lidmi nesmím nic mít. Kdyby šéf zjistil že jsem tady, hned by pro mě poslal celou armádu rozzuřených děcek v čele s Vévodou Středního pole, který Elitu přímo nesnáší. Muž posmutněl.
"Tak to budu muset tvým rodičům sdělit velice neradostnou zprávu. V jakém bytě bydlí?"
"Nemám rodiče."
"Ale japato? A kdepak spinkáš?"
"E666." Procedila jsem skrze zaťaté zuby. Muž něco naťukal do počítače, který měl na stole.
"Tak to nemáš moc čistý konto. Byt ve kterém údajně straší. Kolik lidí už zemřelo tvojí rukou?" Polkla jsem a zaťala ruce v pěst. Ať mi to už nepřipomíná. Anděli, netrap mě.
"Zabte mě, rychle."
"Máš pravdu, má sem přijít na návštěvu moje sestra a tak tě nebudu trápit. Je zvenčí víš? Z malého rodinného domečku, už si ani nepamatuji jak vypadá." Vytáhl si na klín zamykací kufřík a vytáhl z něho injekční stříkačku. Vyhrnula jsem si rukáv a natáhla k němu ruku. Chvilku si prohlížel moje vystouplé žíly. "Je tě opravdu škoda. Jednou si mohla z Princezny Výšin povýšit dokonce na členku Elity, ale jelikož jsi nesouhlasila, bude s tvojí skvělou budoucností konec."
Zatnula jsem zuby, abych mu něco ošklivého neřekla přímo do obličeje. "Poslední přání?" Přikývla jsem.
"Přeju si, aby se život v mrakodrapu zlepšil." Zasmál se.
"Takové přání jsme tu ještě neměli. Je vidět, že jsi princezna, ty jsou vždycky naivní."
"Vím, že kdybych řekla nějaké jiné přání, tak by se mi taky nesplnilo. Tak se můžu aspoň cítit velkoryse." Chvilku o tom přemýšlel a pak mi dal přikývnutím za pravdu. Přejel palcem přes žíly a přiložil injekci. Jehla se štípnutím vjela pod kůži a já cítila jak její obsah vtéká do mého těla. Anděli můj, proč mám strach? Zavřela jsem oči a poddávala se nutkání spát. Klaply dveře a já uslyšela klapot podpatků.. Zamžikala jsem a s úsměvem pozorovala vyděšenou ženu. Je to tou mlhou a nebo opravdu vypadá jako já? "Ráchel!" Zaslechla jsem zdáli výkřik. Zamrkala jsem a snažila se zaostřit na tu osobu. Ne, já nejsem Ráchel, já jsem Princezna Výšin. "Ráchel, prosím tě prober se! Co jí je?" Ten hlas byl tak zoufalý. Znovu jsem zamrkala a rysy té ženy se zostřily. Ano, vypadá jako já. Je to tedy moje matka? Byla jsem tak smířená se smrtí, ale teď jsem chtěla žít. Vždyť teď znám svoji mámu. Ale jestli jsem její dcera, jaktože teď nesedím v útulném rodinném domku a nedělám domácí úkoly. Že by v tom měl prsty ten z Elity? On ale nevypadal jako člověk, který ví, koho zabíjí. Sám říkal, že si ani nepamatuje, jak jeho sestra vypadá. Můj boj s látkou v mé krvi byl marný. Slyšela jsem hádku. Slova byla ostrá, ale nerozuměla jsem jim. Mělce jsem se nadechla a využila možnost vnitřního ticho k promluvení k mému anděli, ke změnění posledního přání. Anděli můj, ať je tahle osoba šťastná a řekni Bohu, že velice lituji svých hříchů a jestli by nebyla možnost mi odpustit. Stekla mi slza. První kterou si pamatuji. Prosím, řekni mu, že toužím vejít do nebe a stát se jeho dítětem. Chci se setkat se svou maminkou. Spadlo ze mě obrovské břímě a já potichu zašeptala. "Mami, čekám v nebi." Slyšela jsem výkřik a pak jsem umřela. Krásná smrt, šéf bude naštvanej. Sid bude asi vyhozenej z naší doručovací služby, protože prozradil naše tajemství. A na místo Princezny Výšin nastoupí někdo jiný, třeba Hvězda z Výšin? A já se jednou setkám s mojí maminkou. Budeme se smát, společně s tebou anděli.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 3. února 2012 v 21:12 | Reagovat

Oceňuji pěti hvězdičkami, nemám slov...
Tvé příběhy mě vždycky něčím nadchnou, pokaždé je to jiné, ale vždycky stejný pocit naplnění :)

PS: do jaké soutěže?

2 Miri Miri | Web | 4. února 2012 v 13:00 | Reagovat

[1]: Hlinecký hrneček, jenže je to pro oblast Hlinecka a to je úplně někde jinde než bydlím. Nechtěla jsem se jim tam vtírat. Téma bylo: Poslední prání

3 Clarett Clarett | Web | 5. února 2012 v 11:32 | Reagovat

Je to strašně depresivní a vůbec jsem nebyla schopná Ti k tomu nejdřív něco napsat... což ale vypovídá minimálně o tom, že umíš navodit naprosto netradiční, ale děsivou atmosféru, jak z noční můry. A je to velmi, velmi dobře napsaný. Máš výborně nenucenou přímou řeč :-)

4 K K | Web | 5. února 2012 v 13:16 | Reagovat

Tak tohle... ufff, to bylo něco. Úžasné, dokonalé, brilantní, já opravdu nevím, co na to říct! Už na začátku mě to pohltilo a na konci vyplivlo naprosto vyčerpanou a ohromenou. Krása, opravdu ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama