PB - Hromada snů

10. února 2012 v 22:29 | Miri
Zdravím,
tentokrát je tu Páteční básnění opravdu v pátek, je ale bez básniček, protože Bryky tu svou ještě nedopsala a tu svojí nemůžu zveřejnit dokud nevyjde v autorském klubu, protože bych prozradila tajné zadání.
Tak se snad spokojíte jen s těmi články. :)
Miri


Recitační soutěž
Účastnila jsem se recitační soutěže. Na škole jsem byla v mojí kategorii jen já a ještě jedna holka, a jelikož postupovali první dva, tak jsem automaticky pokročila. Tuhle středu jsem se tedy zúčastnila okresního kola.
Neuspěla jsem a ani mě to nepřekvapilo. O té soutěži jsem nevěděla ani týden, o tom, že mám mít dva texty ani tři dny a já mám velice špatnou paměť . Zvlášť pak když jsem si neuměla pořád vybrat básničku a rozhodnutá jsem byla až večer před soutěží. Texty jsem tedy neuměla a musela jsem je číst.
Ve školním jsem měla Koníčky z vlastní tvorby a na okresním z vlastí tvorby Hlavu v oblacích máš a od Jiřího Žáčka - Dítě maluje.
Ostatní děcka se šprtala už od září a uměly celé texty z knížek. Vlastně jsem neměla šanci. Ted když vím jak to funguje, tak mám myslím větší šanci na úspěch. Můžu si najít texty předem a udělat to stejně jako oni. Takže jsem spokojená. Víc, než kdybych postoupila, mám víc odvahy do příštího roku :)
Členové poroty mi pak po skončení ještě doporučili nějaké soutěže do kterých bych měla poslat vlastní básničky. Moje básnička měla ohlas i ve školním kole a to nejen u učitelů, takže za to jsem taky velmi vděčná.
Soutěž mi nepřinesla jen nové poznatky, ale i rýmu a s ní nápad na další článek…

P.S.: Vím, že někteří z vás se také účastnili, byla bych moc vděčná, kdybyste mi napsali co jste si vybrali za básničky.

Bez čichu

Čich je často viděn jako ne příliš potřebný smysl. Já jsem ho taky nijak nevyzdvihala až do dneška.
Měli jste někdy hodně velkou rýmu. Tak, že si připadáte že jí máte plnou hlavu. Třeští z toho hlava. Tak právě tuhle rýmu jsem dostala, jak už jsem o ní psala v předešlém článku. Díky ní jsem si vyzkoušela jaké to je být úplně bez čichu a říkám vám, že je to zajímavý zážitek.
Vlastně jsem si toho prve vůbec nevšimla. Zlom nastal při snídani. Namazala jsem si chleba máslem, dala jsem si na něj salám a salátovou okurku. Ukousnu a světe div se. Cítím jenom chleba. Kousnu do okurky, načeš pocítím něco kyselého na jazyku, ale okurku to moc nepřipomíná. Z celé snídané jsem tedy měly jen chuť chleba s něčím štiplavým.
Během dne jsem okusila ještě několik věcí. Jedna z nich byla pizza hawai. Cítila jsem z toho to těsto a pak ananas. Zbytek opravdu jen minimálně. Čokoláda mi chutnala normálně , Z Pikniku (zahuštěné slazené mléko v tubě) zbylo jen štípání na jazyku a jinak nic moc. Všechno pití chutnalo normálně.
Věděla jsem, že vůně má výrazný podíl na chuti, ale netušila jsem že až tolik. Někteří z vás jistě zkoušeli jíst skořici se zacpaným nosem a zjistili, že jenom štípe na jazyku. Já jsem to taky dřív zkoušela, ale nevěděla jsem, že těch potravin je víc. Je mi líto, že jsem toho neochutnala za ten den víc, ale třeba se mi nos přes noc zase ucpe a já budu moc ráno udělat zkoušku potravin v naší lednici.


Hromada snů
Jsem obyčejná, malá holka s hromadou snů. S opravdu velkou hromadou snů. Je to jako obrovská hora na kterou bych chtěla vyšplhat
Občas se zúčastním takového pochodu, kde jdete 100km za jeden den. Nikdy jsem to neušla celé, jen úseky. Ale je krásné když vyjdete poslední horu. Když víte, že už vás žádné velké stoupání nečeká. Je to ještě hezčí než když jste těsně před cílem. Ten pochod je hodně emotivní a až se budu účastnit dalšího ročníku určitě o tom napíšu samostatný článek, teď se ale vrátím ke své hromadě snů
Poslední dobou žiju jen svými sny. Přemýšlením o své budoucnosti. K čemu to ale je, když jsem si zatím nesplnila ani jeden z těch malých snů. Až moc přemýšlím. A přeju si aby ty myšlenky byly skutečné. Věřím, že jednou budou, k tomu je ale zapotřebí také nějaké úsilí.
Stojím tedy před tou horou a koukám se na vrchol. Bojím se vyjít. Nemám tu žádné přátelé ani příbuzné, kteří udělají první krok. Jsem tu jen já a moje hora, kterou jsem si sama postavila. Koukám na vrchol a už vidím ten rozhled který z ní budu mít. Šťouchám do ní a prověřuji si její pevnost, aby se mi pod nohama nezhroutila. Schází mi ta vůle něco dělat. Když totiž vyjdu, budu se muset sklonit. Nemůžete šplhat a přitom se koukat na vrchol. Musíte se koukat pod nohy na prach cesty a na kamínky, které vás tlačí do nohou. Nesmíte se zastavit, protože byste se už nerozešli. Není to tak krásné jako v knížkách. Na konci cesty se se vztyčenou hlavou nekoukáte na cíl a nenaplní vás pocit štěstí a úleva nad zvládnutím těžkého stoupání. Jdete s hlavou skloněnou a první co uděláte není to, že se s úsměvem podíváte do kraje. První co uděláte je to, že padnete na nějaký kámen a napijete se. Nebo rychle zaběhnete za keř a vykonáte potřebu, protože na té krkolomné cestičce jste jí neměli kde vykonat.
Tak zase přemýšlím. Nic nedělám. Ale snad je dobré, že už nepřemýšlím o vrcholku, ale o cestě. Protože ta má ke startu blíže.

A co vy, už šplháte, nebo pořád stojíte pod horou. Nebo snad už jste nahoře a už se musíte jen snažit aby jste nespadli zpátky dolů?

Hádankování únorové
V editu ještě dodávám, že jsem dostala cenu tyrkysového knoflíku za zodpovězení únorových otázek od Vendy. Moc děkuju, otázky byly zajímavé a odpovědi jsem si celkem užila. :)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Noční skřítek Noční skřítek | Web | 10. února 2012 v 23:02 | Reagovat

U nás ještě neproběhlo ani školní kolo. Já jsem nominovaná do třídního kola, ale strašně jsem to zvorala, zapomněla jsem poslední dvě sloky... Do školního kola se už asi nedostanu. A i kdyby, jsem si jistá, že do městskýho postoupí jedna moje spolužačka, naučila se Polednici a recituje ji vážně skvěle.
Chtěla bych se zúčasnit takového pochodu. Škoda, že u nás se nic nepořádá.

2 Ebolin Ebolin | Web | 11. února 2012 v 9:45 | Reagovat

No, škoda, že básničky nejsou :) Ale o to víc se na tu tvou těším :)

Co se týče recitační soutěže, tenhle rok jsem vybrána nebyla. Minulý ano, recitovala jsem Polednici. Bylo to skoro ubohé, když si vzpomenu, že ostatní přeříkávali dlouhou prózu :/

Diplom od Vendy jsem (jak je vidno) také dostala, potěšilo mě, že se odpovědi líbily :D

Tak hodně štěstí, těším se na básničky :)

3 Miri Miri | Web | 11. února 2012 v 12:49 | Reagovat

[1]: Jestli si zvolila Polednici tak to moc šanci nemá. Je to už tak profláknuté, že to většinou porotu nudí. Jedna holka co postoupila právě s polednicí se musela naučit něco jiného, protože ve krajském kole by s ní už určitě neprošla

Ten pochod není u nás, jezdíme kvůli němu přes půlku Čech. Ale není jediný, my tam jezdíme, protože se ho účastní hodně známých, ale těchlech 100km organizovaných víletů je mnohem víc. Někteří lidé dokonce sbírají diplomy.

[2]: Ten diplom od Vendy jsem tu vůbec nechtěla dát. Já jsem vážně tele. Dělala jsem to v noci a vsadila bych se, že ten článek jsem mazala. No nic :D, tak alespoň gratuluji tobě a jdu to trochu upravit, aby to nevypadalo tak hrozně :)

4 Thalia Thalia | Web | 11. února 2012 v 20:53 | Reagovat

Já jsem se jako malá také účastnila recitačních soutěží, ale poslední dobou se mi nijak nechce, tak se radši vyjadřuji jen na papír...

5 Verloren Verloren | Web | 11. února 2012 v 21:23 | Reagovat

Já jsem na základce recitovala každý rok, ale VŽDYCKY jsem skončila druhá a příšerně mě to štvalo. :D V současné době by mě nějaká recitační soutěž ani nenapadla, protože když jsem nervózní, tak je můj mluvený projev vážně příšerný.

A jinak já osobně stále stojím pod horou. Občas se začnu nějak pomalu sunout vzhůru, jenže pak si zase řeknu, že jsem si nasadila laťku příliš vysoko, a dobrovolně se vrátím dolů. Což není moc dobrý přístup, já vím.

6 Vendy Vendy | Web | 11. února 2012 v 23:31 | Reagovat

Já na základce recitovala mizerně, měla jsem vždycky příšernou, ale příšernou trému a většinou jsem to patlala a rychle drmolila. Chyba, velká chyba.
Nejvíc mě inspiroval Mirek Kovařík, se svou recitací. Slyšela jsem ho poprvé na jakési Portně nebo na nějakém folkovém festivalu a později v rozhlasovém Zeleném peří, prima básničkový pořad.
Básničky jsem ti chválila minule, dnes bych chtěla pochválit povídky, pěkné zamyšlení - chuť je opravdu součástí celkového vjemu. A taky zrak, představ si, že jíš poslepu - ochutnáváš zmrzlinu nebo načesnekovanou topinku. Vůně ti znásobí dojem z jídla, ale když ho nevidíš, jsi také ochuzena.
Smysly jsou opravdu důležité a lituju každého, kdo je nějakým způsobem postižen, že o jeden ze smyslů přišel (zrak nebo sluch...)
A druhé povídání o hoře - dobré bylo, že jsi zmínila reálnou část - i na takovém výšlapu se jí a pije - a musí chodit na záchod. Dovedu si představit, jakpak asi vypadá cesta na Mount Everest. Poeticky asi jen z dálky.
A k tomu diplomku, nebo ocenění - já jsem nedělala zvláštní ceny, protože jste všichni hádali převážně dobře, to bylo hromadné ocenění za účast, odvahu a chuť si zahádat rovnou z hlavy.
Jo, ptala ses mě na tu svíčkovou bábu, jestli bych znala odpověď bez gůglení. Znala, ale jen částečnou - že je to bába přehnaně modlářská a přitom pokrytecká. Původ slova (že původně prodávala svíčky do kostela) jsem taky nevěděla... A některé odpovědi byly fakt kreativní.

7 Le fille Ash Le fille Ash | Web | 15. února 2012 v 18:48 | Reagovat

Já jsem také chodila na recitační soutěže. Dokonce (to bylo kdy, v šesté třídě? V páté?) Jsem postoupila dosti daleko (to jsem tehdy měla od Ivana Diviše, Vyprodáno). Jinak jsem pokaždé odcházela z toho okresního kola bez úspěchu. Prý jsem si vybírala básně, které se nehodí dnešní době (argument poroty). Možná, ale copak by neměli být rádi, že alespoň někdo se vytasí s něčím takovým, jako je Neruda? Nebo Blatný? No, to je jedno... vždy to ale byl skvělý zážitek a dobrá zkušenost.
A k těm snům: Neboj se. Neboj se udělat první krok. Je pravda, že ten je nejtěžší, ale když ho uděláš, pak to stojí za to. Jako se říká, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly, pak sny jsou od toho, aby se plnily (alespoň tedy nějaké). Jeden krásný citát praví: "Nesni svůj život, ale žij svůj sen." Ten mne provází již dlouho, a za tu dobu jsem si toho tolik splnila (a další splnění je na dosah.) Proto se neboj, a jdi do toho! Ten pocit po tom je nepopsatelný! ;-)

8 Miri Miri | Web | 15. února 2012 v 19:22 | Reagovat

[4]: Já se taky raději vyjadřuju na papír, tohle byl spíš takový neúspěšný pokus :), ale užila jsem si to.

[5]: Ten pocit s tou horou moc dobře znám. Začneš se šinout a pak se to nějak pokazí. S tím se neustále potýkám.

[6]: Zkoušela jsem jíst i poslepu a je to zvláštní. Mně hodně záleží na tom jak to cítím v puse vždycky, z toho důvodu nejím houby. Je ale zajímavé, že když nevím podle zraku co jím, tak si to jídlo mnohem víc vychutnávám.
Můj strýček šplhal na nějakou horu, jinou než Mount Everest, protože říkal, že se z ní stala reklama a vylézt nahoru už není taková fuška jako na jinou, méně známou horu. Moc nám o tom výšlapu nevyprávěl, ale věci co říkal byli dost drsné. Hlavně bylo drsné že celé prázdniny chodil s obrovským oparem po obličeji který měl od omrzlin.
Jo, já už vim co to je, protože jsem si to po odeslání odpovědí vygůglila. To že jsi znala jen částečně co to je jsem si myslela, proto jsem tam tu otázku taky dávala. Byla to teda spíš řečnická otázka, ale i tak děkuju za odpověď :)

[7]: Já moc nechápu proč porotě tolik záleží na textu. Přece jenom, na špatném textu můžeš lépe ukázat své recitační schopnosti. Je asi pravda, že to zní hůř, ale já mám radši když někdo zarecituje špatný text výborně, než výborný text průměrně.
Já už se nebojím, já jsem prodělala tolik pádu i povznesení, že už jsem zkušený plnič snů. Ten citát nemám moc v lásce, ale vím, že povzbuzuje hodně lidí a to je správné. Jsem ráda, že tobě se sny plní. Já tenhle pocit zažívala když jsem měla napsaných 60 stránek A4 své knížky a vždycky když jsem chtěla pokračovat tak jsem pomalu jela dolů, na konec textu a písmenka se míhala a já vždycky byla pyšná kolik toho mám. Teď to zpětně pročítám a jsem šťastná nad tím co jsem napsala. Je krásný číst nějaké vlastní starší dílo, jistě to znáš. :)

9 Le fille Ash Le fille Ash | Web | 15. února 2012 v 20:57 | Reagovat

[8]: Znám... je to krásný pocit :) Ale zase na druhou si u každého takového řeknu: "Vždyť tohle bych teď už nenapsala! Řekla bych to úplně jinak!" Ale i tak, je to příjemné, takhle se vrátit zpět ;)

10 melaficent melaficent | Web | 17. února 2012 v 13:23 | Reagovat

U nás bolo školské kolo v pondelok... Mala som prózu, úryvok s Elyonovej krajiny... :-) Síce som nepostúpila, ale bolo mi to jedno... Ked som vedela, že postúpila Skyllar, bola som šťastná viac, ako keby som postúpila ja...

Ohľadom Hory snov... Ja ešte stále leziem na svoj kopec, a v poslednej dobe sa čím viac čudujem, koľko kameňov sa mi pletie pod nohy  a snaží sa ma zhodiť dolu...

11 Vendy Vendy | Web | 20. února 2012 v 11:13 | Reagovat

[9]: Vidíš, a já si říkám - je možný, že jsem tohle napsala? Ve smyslu, že mi to připadá dobré. A že by mě dnes nic takového nenapadlo. Je to docela zničující pocit, protože to znamená, že upadám, neboli jde to se mnou z kopce.
Jo a ta Portna není Portna, ale Porta. Nějak se mi tam vloudilo "n".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama