P O N Y O

8. března 2012 v 21:20 | Miri
Chtěla bych upozornit na to, že příběh nemá nic společného s filmem Ponyo z útesu nad mořem. Jen jsem si vypůjčila to jméno pro domácí úkol na češtinu. Sice jsem vůbec nesplnila zadání úkolu, ale učitelka si to ani nebude číst, takže to nevadí.
Hezké počtení :)



Každý den ke mně přilétal. Sedl si na rám vždy otevřeného okna a se zájmem se díval, jak míchám barvy a jistou rukou zanáším plátno. V pozdních hodinách vždy pracuji, někdy až dlouho do noci. Většinou to jsou obrazy na objednávku. Nemám moc času kreslit věci, co mě opravdu zajímají.
Jednoho večera jsem se ho zeptal. Bylo to snad poprvé, kdy jsem na něho promluvil, ani jsem nečekal, že odpoví. "Ponyo, kdo jsou tví rodiče?" Věděl jsem, že už jsou určitě mrtví. Vždyť Ponyo byl duch malého chlapce. Věděl jsem to. Ducha vždycky poznáte. Měl sem tak trochu tušení, že vznikl z mé samoty a že je to jen dílo mé otupělosti. Člověk začne přemýšlet o divných věcech, když dny, které míjejí, jsou všechny stejné. Maličký chlapec sedící na mém okně pro mě byl vždy jakousi útěchou. I když by to měl být spíše příznak toho, že bych si měl zajít k psychiatrovi.
"Moje maminka byla krásná. Byla to královna." Zvedl jsem obočí, asi mě neudivilo zas tolik, že Ponyo tvrdí, že pochází z královského rodu, jako spíš to, že vůbec promluvil. Zarazilo mě to. To že vidím na svém okně ducha, to se stává snad každému, ale je těžké si představit, že ten tichý vysoký hlásek byl jen výplod mé fantazie. "Tatínek jí získal, když zabil tříhlavou saň, vylovil tři zlaté prsteny ze tří studen a vyhnal z kraje tři zlé čarodějnice."
"A za to všechno získal jen tvojí maminku? Neměl dostat tři princezny a k tomu tři království. Vsadil bych se, že dostal jen půlku." Zadíval se na mě jakoby výsměšně a opovržlivě. Raději jsem se vrátil k plátnu. Chvíli bylo ticho.
"Ono je to všechno nespravedlivé. Ale ono to vždycky končí špatně."
"Já myslel, že pohádky končí dobře." Popolétl blíže ke mně a koukl se mi přes rameno na rýsující se lodičku plovoucí na rozdivočelých vlnách.
"Ta loďka taky neskončí dobře", podotkl. "Myslím, že vím, co myslíš tou pohádkou, i když bych to nesrovnával s mým životem. Abych řekl pravdu, ještě jsem neslyšel pohádku, co by končila dobře. Hodně pohádek končí manželstvím a slovy "A byli šťastní až do smrti." Podle toho, co o lidech vím, tak to jsou dvě věci, kterých se nejvíce bojí. A smrt přichází velmi brzy a nečekaně. Manželství vlastně také."
"Hmm…", zabručel jsem. "A co ty víš o smrti a o manželství, když tě ani jedno zatím nepotkalo." Zamračil se a vrátil se k oknu.
"Já o tom nic nevím a obě věci shledávám celkem příjemnými, já říkám jen to, co jsem slyšel." Zase nastalo ticho. Trochu jsem se bál, že se urazil.
"A jak to dopadlo s tvými rodiči?", snažil jsem se znovu navázat. Byl to koneckonců náš první, a jak se později ukázalo i poslední rozhovor. Nechtěl jsem přetrhnout nit.
"Jak by to dopadlo? Žili nešťastně až do smrti. Neustále se hádali. Od rána do večera. Až se tatínek naštval, vyhlásil válku zemi Zapadajícího měsíce a nechal se hned v první bitvě zabít. Myslím, že to dopadlo dobře. Stejně doma pořád jen pil a jedl. Jako malé miminko." Přidal jsem pár velkých vln.
"A co se stalo s tebou a s tvojí maminkou?" Šťastně se usmál. Nevím, proč to udělal, ale čekal jsem pak dobrou zprávu.
"Snad mi nechceš říct, že to nevíš?" Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem netušil. Napadlo mě, že žili šťastně až do smrti, ale to jsem říkat nechtěl. "Museli jsme utéct. Všichni toužili po naší smrti. Chtěli, aby na trůn usedl někdo, kdo dokáže vzdorovat rozhněvanému králi Zapadajícího měsíce a věděli, že maminka prohlásila, že radši umře, než aby se znovu vdávala."
"A utekli jste jim?" Se zájmem jsem se na něj podíval a on se ještě pořád usmíval.
"Utíkal jsi někdy před rozzuřeným psem? Nejlepší je se schovat někam, kam on nemůže. Schovali jsme se velice dobře, dokonale. Nikdo nás nenašel, nikdo o nás neslyšel, nikdo nás neviděl. Schovali jsme se hluboko do tvého obrazu. Do moře." První jsem to nechápal, ale když mi to došlo, váhavě jsem odložil štětec a rozhodl se tenhle obraz pro dnešek nechat být.
"Jaké to je?" Hlas se mi chvěl, ale Ponyo se ještě pořád usmíval. Byl to zvláštní chlapec.
"Hasí to plamen ve tvém srdci. Studí to, plní tě to, chce se ti zvracet. Chceš od toho utéct, ale jak můžeš utéct sám od sebe? Prostě zemřeš. Utopíš se." Odmlčel se. Asi mě ani nevnímal. Už jsem mu chtěl položit další otázku, ale odpověděl dřív, než jsem otevřel pusu. "Maminka mi ještě než odešel táta, řekla, ať ji slíbím, že než umřu, musím zjistit, co je v životě důležité. Slíbil jsem jí to. Od malička jsem byl učen, abych dodržel, co řeknu. Musím, proto než odejdu za maminkou zjistit, co je v životě podstatné. Je to ale tak těžké, když vlastně nežiji. Ale snažím se."

Bylo to to poslední, co mi ten večer řekl. Bylo to to poslední, co jsem od něho slyšel. Další večer nepřišel. Možná že už se dozvěděl, co je v životě podstatné a odešel z tohohle světa pryč. Třeba zjistil, že ode mě se nic nedozví a už jsem ho nezajímal. A možná se už nikdy neobjevil proto, že jsem ten den po našem rozhovoru potkal Boba a Mary. Mary je má nynější partnerka a Bob nejlepší kamarád. Samota odešla a sní i Ponyo. Ospalá halucinace. Snažil jsem se ho nakreslit, ale nevzpomněl jsem si, jak vypadá. Tak mi alespoň v ložnici visí obraz lodičky na rozbouřeném moři. Zákazník byl sice naštvaný, když jsem mu jí nedodal a nechtěl čekat, než nakreslím novou. Pro mě je ta lodička ale zvlášť důležitá. Připomíná mi, že jsem se ještě nepotopil. Jsem vlastně celkem spokojený, možná i šťastný. Ale zatím jsem nepřišel na to, co je v životě nejpodstatnější. Ptal jsem se mnoha moudrých lidí, ale nikdo nevěděl. Jejich návrhy mi přišli naprosto nesmyslné. Život je příliš krátký na vyřešení takovéhle otázky. Ponyo snad byl na světě dost dlouho, aby to zjistil. Jednou se ho zeptám. Až budu zase sám.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 8. března 2012 v 21:28 | Reagovat

No, ujišťuji tě, že ten film neznám, ani jsem o něm nikdy neslyšela, tudíž jsem si to s tím ani nijak nespojila, takže jsem toho názoru, že jsi prostě originální jednička :)
A jaké jste měli téma?
Každopádně se ti to moc povedlo, pokud by si vaše učitelka otevřela oči, jistě by nad super známkou ani nemrkla.

2 CrazyB CrazyB | E-mail | Web | 9. března 2012 v 16:15 | Reagovat

No, to já taky doufám :D
Myslím, že to rozhodně není nic, co by jsi mohla už někde číst, nebo vidět v nějakém americkém seriálu. :)
A z charakteru dvojčat nemá právě koukat nic dobrého :D

3 Katie Katie | Web | 10. března 2012 v 9:36 | Reagovat

To je krásné. Film jsem neviděla, takže si to s tím nespojuji. Ten příběh mě dostal.

4 Vendy Vendy | Web | 10. března 2012 v 10:54 | Reagovat

Fantastický příběh, který má příběh.
Četla jsem nadšeně a moc se mi líbil motiv lidí na útěku, schovaných do obrazu. Trochu snové, trochu ve stylu Malého prince, a hodně ve stylu Miri. Moc krásné!

5 Miri Miri | Web | 10. března 2012 v 14:58 | Reagovat

[1]: Téma byla pohádka, která měla obsahovat číslovku tři a přímou řeč. Až na tu přímou řeč to zadání plním minimálně, takže nečekám, že by z toho nějak jásala. Spíš mi řekne ať to předělám. Ale díky za pochvalu. :)

[3]: To upozornění na filmu jsem tam dávala hlavně kvůli tomu, aby nedoško k nedorozumění.
Jsem ráda, že tě ten příběh dostal, protože to byl spíš takový zoufalý pokus stihnout domácí úkol z češtiny zrovna když mi chyběla inspirace.

[4]: Právě malý princ mě k tomuhle dovedl a já jsem mu za to vděčná. Těší mě, že ti přišel při čtení na mysli právě on.
Rozesmálo mě, že se ti líbí motiv schování v obrazu, protože i když jsem to tam napsala, myslela jsem to jinak. Nedávám ti to za zlé, je to moje chyba, že jsem to nevyjádřila dost jasně. Protože i můj táta se spletl. Oni se totiž do obrazu neschovali. Jistě, dá se to tak pochopit a myslím, že je to hezká představa. Ale oni skočili do raálného moře. Vlastně se schovali za záda smrti. Je v tom důstojnost. Umřeli vlastní rukou a ne rukou jejich pronásledovatelů. Mám tam víc chyb a tohle je taková, která mě moc nemrzí, protože schovat se do obrazu je taky hezké. Zvlášť když se ten obraz namaluje až o stovky let později.

6 Vendy Vendy | Web | 10. března 2012 v 16:24 | Reagovat

[5]: Já to vážně pochopila, že se schovali do obrazu - a ta myšlenka se mi i líbila, vždyť jde vlastně o pohádkový příběh, takže proč by tam nemohly být pohádkové možnosti.
Byť je ten příběh smutný, ale to nevadí...
(Jinak, motiv skrytí do obrazu jsem četla v knize Rose Mader od Stephena Kinga, vynikající, doporučuji! A motiv, kdy obraz naopak ožívá a pohlcuje duši svého majitele, jsem našla v románu Podobizna od Gogola, také vynikající.)
Ale u tvého příběhu - aspoň vidíš, jaké dokáže vyvolávat představy...

7 Vendy Vendy | Web | 10. března 2012 v 16:30 | Reagovat

P.S. časová souvislost mi v ten moment nedošla... ale protože se jednalo o malého nereálného človíčka, brala jsem i možnost, že čas ve světě toho človíčka neexistoval a proto se mohl schovat do obrazu, který je právě rozmalován, přestože se vlastně příběh už odehrá.
Hmmmmm.... složité.
Ale krásné!

8 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 10. března 2012 v 18:17 | Reagovat

:)))je to opravdu krásně napsáno.

9 CrazyB CrazyB | E-mail | Web | 13. března 2012 v 19:07 | Reagovat

Krásně napsané, moc hezky se to čte :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama