Parník

27. března 2012 v 12:28 | Miri
"Babi, já ještě nechci spát!" Prohlásila plavovlasá dívenka a rozhodně se posadila na postel.
"Jestli si hned nezalezeš, tak asi příjdeš o večerní pohádku. Já už jsem stará a na ponocování nejsem stavěná." Odpověděla stejně rozhodně shrbená žena, sedící na židli u postele.
"Tak dobře, ale musí to být nějaká strašidelná a o lodích. Víš o takový tý, jak jsi mi ukazovala. Jak se z ní kouřilo."
"Mami, ať tě ani nenapadne mluvit o Matiášovi. A ty Katko už konečně spi, babička už je unavená a nic ti vyprávět nebude!"
"Mami!" Zaúpěla holčička, ale stařenka vypadala nadmíru spokojená.
"Vidíš, díky Lenko, o Matiášovi jsem Katce ještě nevyprávěla." Žena si povzdechla a zmizela ve dveřích.
"O Matiášovi?"


"Jo jo, to byl nevlastní bratr mé matky. Žil v St. Louis, to je to město které jsme dnes navštívili."
"A taky tam jezdily lodě?!"
"To víš že jo, hlavně parníky. Bylo jich tam opravdu hodně. Ty bych nespočítala snad ani já. Matiáš bydlel se svými rodiči v jednom domku přímo u Mississippy, to je ta řeka. Byl starý asi jako tvůj bratr Tom, jejich rodina byla hodně chudá. Maminka pracovala jako prodavačka v zelinářství a tatínek pracoval pro nějákého obchodníka, který nelegálně prodával alkohol."
"Nelegálně?"
"Na to zapomeň, jenom jsem se přeřekla." Mávla rukou babička a pokračovala ve vyprávění."Matiáš vypomáhal matce v obchodě a ve volných chvílích pozoroval řeku a parníky, které se plavily sem a tam, snil o tom, že jednou bude na jedné lodi a popluje po řece až do New Orleans. Pozoroval řeku dlouho a vracel se domů pozdě po setmění.Jeho matka se proto velice zlobila.Chtěla pro něho lepší život, ale nevěděla jak mu ho dát.
Jednoho listopadového večera Matiáš seděl na starém zrezivělém mostě a poslouchal šplouchání vody. Nechtělo se mu domů, věděl že tam čeká matka s páskem a ztrápenou tváří. Klepal se zimou, ale pozoroval dál čeřící se vodu a odrazy hvěz, které se ztrácely v blikotavém svitu lamp. Skoro všichni spali, jen pár světélek zářilo v St. Louis a ty postupně zhasínaly. Matiáš se zadíval na světélko zářící v jejich kuchyni. Světlo zhaslo, ale to nutně neznamenalo, že jeho matka už spí. Možná bude čekat po tmě. To je pak výprask ještě horší. Studenější, temnější a děsivější. Vrátil se k pozorování temné vody. Přes den tu projíždělo spoustu lodí. I kdyby počítal jenom parníky nedopočítá se, ale po setmění většinou všechno utichne. Jen občas projede pod mostem ojedinělé plavidlo. Jako třeba to, co se zrovna přibližovalo.
Lopatky se točily a voda stříkala. Z komína stoupal trochu načervenalý dým. Krásný parník, takový tu Matyáš ještě neviděl, byl starý, hodně starý. Zpomalil a zastavil kousek od mostu. Na místě, kde se ještě dnes snažili vylovit utopence. Nějaký muž se opil a skočil do vody. Tělo nenašli, pořád tam někde leží. Nic se nedělo, chlapec na palubě nikoho nezahlédl a marně čekal až někdo vystoupí na břeh. Najednou se ozvalo zaúpění a z komína se vyvalil modrý dým. A pak Matyáš za sebou zaslechl kroky. Ťuk, klap, ťuk, klap. Otočil se a nejdřív si myslel, že vidí svojí matku, ale brzy rozpoznal, starého chlapíka s plnovousem a kapitánskou čepicí. Místo jedné nohy měl dřevěnou tyč, která vypadala jako odříznutá ze smetáku. Celkově připomínal nějakého piráta a nebo taky hromádku špinavých mokrých hadrů, které někdo zapomněl ve sklepě. A podle toho i smrděl. Usmíval se, nebylo to moc přesvědčivé. "Chtěl by ses stát kapitánem toho parníku tam dole." Hlas skřípal a řezal do uší. Matiáš se otočil zpátky k parníku. Z komína se už zase valil načervenalý dým a loď mu najednou přišla velmi milá a přesně vyhovující jeho představám. Byl to sice velmi malý parník, ale o to víc byl útulný.
"Ano." Hlesl. "Chtěl bych se plout kouknout na moře."
"A chtěl bys to dělat navždycky?" Mladé srdce bylo tak naplněné novými plány, že mohl Matyáš jen přikývnout.
"Tak vítej na palubě." Stařec se chraptivě zasmál. "Jsem Gorge. Plavil jsem se na Vesuviusu a jednou jsem dokonce stanul na palubě New Orleansu." Kapitán se s úsměvem otočil a vydal se s ťuk a klap pryč od chlapce. Ten se za ním ihned rozběhl. Tenhle muž stanul na palubě legendárního New Orleansu a dokonce se plavil na Vesuviusu? Jak může být starý? "Zemřeljsem při výbuchu lodního kotle. Nechtěl jsem opouštět parníky a tak jsem se smrtí podepsal smlouvu." Znělo to jako vymyšlený příběh, ale kapitáni jsou čestní muži. Nelžou! Tedy alespoň podle Matiáše. "Můžu se navěky plavit na parníku a za odplatu musím vylovovat duše utopenců a spalovat je v kotli. Viděl jsi ten modrý dým?" Jedním okem se stařec podíval na chlapce, který skoro běžel vedle něho, ale na odpověď nečekal. "Ona smrt totiž do vody nechce, voda je základ života a smrt jí nemá ráda. Proto duši spálím a smrt si jí může pohodlně odnést." Na konci mostu odbočil na schůdky a scházel dolů k parníku.
"A na co potřebujete mě?" Kostnatá ramena se pokrčila a stařík se ještě víc shrbil.
"Víš, tenhle život tě nebude bavit věčně a já už bych chtěl aby si mě smrt odnesla. Jenže smlouvu jsem podepsal navždy, tak musím najít náhradu."
"Takže se budu moci navěky plavit na lodi a hledat utopené duše?!" Vykřikl nadšeně a ozvěna nesla jeho hlas prázdnou ulicí. Kapitán se zachechtal, věděl, že chlapec nabídku neodmítne, jeho nadšení pro parníky sálalo na míle daleko, ale že se k tomu bude stavět takhle vesele netušil. Sešel posledních pár schůdků a namířil si to k můstku spojující parník se zemí. Matiáš i byl jistý, že ten můstek tam před tím nebyl.
"Budu plout první s tebou, abych tě zaučil a potom se s tebou rozloučím. Snad se ti na mé lodi bude líbit" Broukl si pro sebe kapitán.
Ano, Matiášovy se tam velice líbilo. Tak pluje na parníku možná dodnes a loví utopené duše. Možná ho to ale přestalo bavit a našel svého náhradníka. Kdo ví? Možná taky jen utekl z domova a někde se sám utopil, ale to už se asi nedozvíme."
Zakončila svoje povídání babička. Koukla očkem po vnučce aby se přesvědčila jak její příběh zapůsobil. "Usnula ti." Ozvalo se pobaveně od dveří.
"Ty se moc nesměj Lenko, tobě když jsem to vyprávěla tak ses klepala strachy tak, že kdybych tě strčila do mrazáku, neklepala by ses víc."
"To bylo protože jsi mě vychovávala ty. Katku jsem vychovávala já a hned od začátku poznala, že si vymýšlíš."
"Já že si vymýšlím? Já jsem si to nevymyslela, to mi vyprávěla tvoje babička."
"Nedělej že tomu věříš!" Zasmála se Lenka. Babička už neodpověděla. Jen s úsměvem odvrátila tvář.

Další povídka do soutěže, která se nakonec soutěže nezúčastnila. Nebudu vám objasňovat proč se soutěže neúčastnila ani co to bylo za soutěž, protože jsem z toho ještě teď zklamaná. Možná je ale dobře, že se neúčastnila, protože má mouchy, které neumím vychytat, takže by stejně nebyla úspěšná. Co si o tom myslíte vy?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 27. března 2012 v 13:56 | Reagovat

Já si myslím mnoho věcí...
Mouchy jsou všude, už lítají i do nosu, nemysli si, takže se neciť jinak, než normálně ;)
Povídka je výjimečná proto, že ten příběh, který si popsala, je originální. Ale trochu mě udivuje, že Matyáše píšeš jednou jako Matyáš a podruhé jako Matiáš... (?)

Jinak, měla jsi to s tou soutěží zkusit - nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry!

2 Miri Miri | Web | 27. března 2012 v 14:06 | Reagovat

[1]: Ne, vyřadilo mě úplně něco jiného než strach. A s tím Matiášem  vážně nevím. Psala jsem ho s i, tak nevím. Hned si to opravím.

3 kapriolls kapriolls | Web | 28. března 2012 v 21:17 | Reagovat

měse náhodou moc líbila ;) hlavně když ten muž vysvětloval Matiášovi, to o té smrti to bylo krásně napsané.Sice ti musím říct, že děláš spoustu pravopisných chyb,a le v tom problém nevidím až tak velký ;)
jinak taky píšu povídky, tak kdyby ses chtěl apodívat...dokonce myslíím, že už jsi u mne na blogu byla ;)
PS: přeji hodně štěstí se psaním ;)

4 Thalia Thalia | Web | 29. března 2012 v 20:49 | Reagovat

Máš tam pár pravopisných chyb, ale tady se cení příběh, který je dle mého moc hezký :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama