Duben 2012

A slunce zapadlo...

29. dubna 2012 v 11:31 | Miri
Asi jste si všimli, že nejsem moc aktivní. Teď se hodně věnuji knize a na blog mi zbívá minimum času a tak jsem se rozhodla si ho zrušit. Co se tím mění? No, vlastně nic. Blog mě popostrčil k mému vrcholu a značně mi dolil do mé sklenice snů a tím svůj úkol splnil. Blog mažu za deset dní, ale články si překopíruju do Wordu, abych měla u sebe nějakou vzpomínku.
Na vaše blogy budu chodit i nadále a komentáře se ode mě taky občas dočkáte. O tom jak dopadne kniha Vám určitě nějakým způsobem vědět dám.
Možná až budu mít v budoucnu víc času, tak si založím blog nový. Tenhle mě zklamal i proto, že moje spoluadminka Bryky od blogování odpadla.

Vím, že jsem slíbila hodně věcí, které jsem pak neuskutečnila, to jsem prostě já, ale knihu dokončím určitě.
Nedávno jsem vám slíbila, že napíšu článek o sobě a to se taky nekonalo. Tak Vám to vynahrádím teď.:

Je mi 13 a lidé mě tipují na osmnáct, jsem věřící (protestantka), závislá na mléku, hraju na klavír (velice ráda), jsem vášnivá čtenářka knih, žiju ve svých příbězích, úplně kašlu na školu (i když to není správné) a klíč k mé povaze zní INFP (jestli nevíte vy, tak strýček Google poradí).

Mnoho štěstí do života a splnění vašich snů přeje Miri :)

Zákaz vstupu

15. dubna 2012 v 13:07 | Miri
Existuje jedno místo. Kde neustále umírají další stvoření. Existuje místo, kde si nikdo není jistý svou existencí. Pokud jsi na tom území, můžeš umřít každý den, každou hodinu, každou minutu, vteřinu. NIKDO se z tohoto území nedostal živý. Někteří jedinci to zvládli, ale pak stejně zemřeli, nebo zešíleli a vrátili se do rizikového území. Nikdy se nedostali dost daleko.
Každý den se domorodci pouštějí do nových sporů a vznikají nové boje. Někteří se snaží nemyslet na neustálé nebezpečí a další se mu snaží odporovat - bezvýsledně. Všechno se tam požírá navzájem a řádí tam nemoc, která dříve či později dostane každého. Lidé tam nebojují o to aby se smrti vyhli, ale o to aby je dostala co nejpozději.
Milí spoluobčané Mezigalaktické aliance. Nevstupujte na planetu Zemi, protože tam Vás čeká smrt.

(Mimochodem se omlouvám, že jsem poslední dny mimo, ale máme velmi neočekávanou návštěvu a k počítači se prakticky nedostanu.)

Opakujeme

11. dubna 2012 v 19:42 | Miri
Je duben. Hmm...V dubnu jsem se poprvé seznámila s blogem. V dubnu jsem zveřejnila svůj první článek. Možná to stojí za připomenutí. :)
*kuck kuck* Ehm...Takže tohle jsem napsala na blog mojí kamarádky, kde jsem pak účinkovala necelý půlrok jako spoluadminka. Nevím jestli jsem předtím svoje příběhy zapisovala (mimo pár nedodělaných pokusů o knihu), ale tohle by mohl být dokonce můj úplně první dobrovolně dopsaný minipříběh.
(Jinak ty stránky se najdete ZDE. Ale chátrá to a moje články taky stojí za houby - jsem tam jako Miri.)

Nehledáš

7. dubna 2012 v 9:08 | Miri
Kdo má rád dlouhé, nerýmující se básně, které nedávají smysl, čtěte dál! Jsou to dvě "básničky" napsané těsně za sebou, ale zprvu spolu neměli mít nic společného. Nakonec jsem to přidala jako celek.
Než zveřejním svoje díla (zejména básničky), hodně v nich škrtám a jsou plné šipek. Tohle je bez škrtání a bez šipek. Je to ještě syrový, tak ať vás to nekousne!

ZRS - 11. týden

6. dubna 2012 v 20:50 | Miri |  Pan Pátek
Tak a je tu další týden. Konečně jsem promyslela děj i druhé knihy. Pokračuju ale jen na Zlatém království, tak mě napadlo, že bych vás trochu seznámila s postavami. Abyste se v ukázkách neztráceli.
Je jich podle mého víc než je zdrávo a to vám vypisuji jen ty nejhlavnější. Nemůžu ale ani jednu postrádat. Tady jsou:

Moje Lili

3. dubna 2012 v 20:57 | Miri

Rozzuřeně jsem kráčel chodbou. Tohleto fakt nesnáším. Mám rád tuhle budovu i lidi v ní. Mám k některým bláznům blíže než k normálním lidem, ale to neznamená, že mě vedení vždycky pověří těmi nejhoršími případy. Až na mě nějaký psychopat skočí a uškrtí mě bude to vina jen a jen toho pitomého ředitele. Odemkl jsem bílé dveře a hned po vstupu do malé místnosti zkontroloval, zda svítí poplašní tlačítko. Jednou se mi stalo, že se rozbilo a vrhla se na mě jedna posedlá ženská. Vím, že ženy se nebijí, ale když vám chce vydloubat oči ukousnout prsty tak je sebeobrana naprosto v pořádku.

Ty

1. dubna 2012 v 21:22 | Miri |  Chlapeček Zbyteček
Dívka se opírala o zeď a dívala se do noci, její dlouhé vlasy jí neustále padaly do očí. Psala dopis...
Ty,
nevím jak se jmenuješ, nevím o tobě nic, ale slyším tlukot tvého srdce pře zeď, která nás rozděluje. Chtěla bych se s tebou setkat. Každou noc se dívám na hvězdy a přemýšlím zda vidíš to samé co já. Chtěla bych objevit tvůj svět. Ten můj je přakrásný. Stříbrné řeky se vinou po kraji a ptáci zpívají ty nejkrásnější písně. Vítr mi čechrá vlasy a já vím, že by jsme byli přátelé. Ty a já. Nemůžu se vynadívat na svůj svět a přesto mě láká poznat další. Nevěřím, že existuje něco krásnějšího než noční rozjímání na mé straně, ale ty se máš určitě také dobře. Nemůžu se dočkat až se potkáme. Jen probořit zeď.
Ani nevím, jestli ti tento dopis dojde, ale budu doufat. Možná společně překonáme překážky. Jsem napnutá. Asi to cítíš že? Měsíc je můj společník, co mi svítí na papír, když ti píšu, ale chtěla bych jinačího přítele. Budeme šťastní, uvidíš.
Zalepila obálku, políbila ji a poslala na oblohu. Snad doletí.

Chlapec stál na svých rozklepaných kolenou a nabíral dech. Ne, dneska už to nezvládne. Tekla mu krev a on věděl, že do večera nejspíš nedožije. Do háje. Zabušil rukou na zeď. Druhou svíral dýku, která určitě nebude stačit na tři obludy přející si jeho smrt. "Potřebuju pomoc." Zašeptal a přitiskl se ještě víc ke zdi. Věděl, že na druhé straně někdo je. "Prosím!" Zoufale vykřikl a znovu praštil do zdi. Nemá to cenu. Vždyť ten člověk na druhé straně ho neposlouchá. Dneska určitě umře, protože mu nikdo nepomohl. Protože ta zeď byla moc silná a jeho výkřik o pomoc nikdo neslyšel. Nikdo ho nechtěl slyšet.