Dívka se opírala o zeď a dívala se do noci, její dlouhé vlasy jí neustále padaly do očí. Psala dopis...
Ty,
nevím jak se jmenuješ, nevím o tobě nic, ale slyším tlukot tvého srdce pře zeď, která nás rozděluje. Chtěla bych se s tebou setkat. Každou noc se dívám na hvězdy a přemýšlím zda vidíš to samé co já. Chtěla bych objevit tvůj svět. Ten můj je přakrásný. Stříbrné řeky se vinou po kraji a ptáci zpívají ty nejkrásnější písně. Vítr mi čechrá vlasy a já vím, že by jsme byli přátelé. Ty a já. Nemůžu se vynadívat na svůj svět a přesto mě láká poznat další. Nevěřím, že existuje něco krásnějšího než noční rozjímání na mé straně, ale ty se máš určitě také dobře. Nemůžu se dočkat až se potkáme. Jen probořit zeď.
Ani nevím, jestli ti tento dopis dojde, ale budu doufat. Možná společně překonáme překážky. Jsem napnutá. Asi to cítíš že? Měsíc je můj společník, co mi svítí na papír, když ti píšu, ale chtěla bych jinačího přítele. Budeme šťastní, uvidíš.
Zalepila obálku, políbila ji a poslala na oblohu. Snad doletí.
Chlapec stál na svých rozklepaných kolenou a nabíral dech. Ne, dneska už to nezvládne. Tekla mu krev a on věděl, že do večera nejspíš nedožije. Do háje. Zabušil rukou na zeď. Druhou svíral dýku, která určitě nebude stačit na tři obludy přející si jeho smrt. "Potřebuju pomoc." Zašeptal a přitiskl se ještě víc ke zdi. Věděl, že na druhé straně někdo je. "Prosím!" Zoufale vykřikl a znovu praštil do zdi. Nemá to cenu. Vždyť ten člověk na druhé straně ho neposlouchá. Dneska určitě umře, protože mu nikdo nepomohl. Protože ta zeď byla moc silná a jeho výkřik o pomoc nikdo neslyšel. Nikdo ho nechtěl slyšet.
Ta dívka byla hloupá. Toužila po přátelství a přitom byla tolik zahleděná do sebe. Do svého světa. Nenaklonila se ke zdi a nezaposlouchala se. Možná, kdyby to udělala, nepokusila by se probořit zeď. Nechtěla nikomu pomáhat, chtěla šťastně žít a přišla o přátelství. Svou sobeckostí jen zeď zvětšila. Ani jí nenapadlo, že zatímco ona si lebedí a píše dopisy, někdo může necelý metr od ní bojovat o svůj život.
Ten chlapec byl hrdý. Byl až pyšný. Když požádal o pomoc bylo už pozdě. Věřil ve své schopnosti, které nebyly dostačující a tak prohrál. Byl ale nesobecký. Moc dobře si uvědomoval, že na druhé straně mohl také probíhat boj. Když ale tušil, že mu nestačí síly nesmí se ohlížet na hrdost s ohleduplnost. Každý totiž někdy potřebuje pomoci.
Možná bychom mohli ve svém spěchu každodeního života najít chvilku a přitisknout ucho ke zdi, která nás dělí od okolního světa. Mohli bychom občas někde pomoci a nebo jen obdivovat krásy jiných světů. Poznávat lidi, kteří nám jsou blízcí a snažit se je pochopit. Jsme tu pro sebe, nikdo nemůže žít úplně sám, bez přátel.
P.S.: Obrázek černou vodovkou. Je to negativ původní verze.
Thalia | 
Miky | 
Nádherné... I když to nemá pohádkový konec, má to smysl. Naslouchat ostatním, to je něco, co neumí každý, ale všichni by se o to měli alespoň pokusit...
Ta dívka jistě nebyla tak hrozná, jen neznala to, co ten nešťastný chlapec...
Na obrázek se moc těším :)